Zlomky a jiné básně

Jde v kráse, jako chodívá
tma noci hvězdnou oblohou
a světla krása zářivá
i krása tmy v ní jedno jsou:
přísvitu něžná přediva,
jež pestré dny znát nemohou.

Snad každý stín, snad každý třpyt
navíc by půvab umenšil,
jenž v havraním je vlasu skryt,
zábleskem tvář jí osvětlil,
kde myšlenky se zdají dlít
tak čisté, jak zdroj čistý byl.

A na tváři a na čele
poklidném, mírném, výmluvném,
prozradí úsměv nesměle
dobro, jež je tu domovem,
dny v čisté lásce probdělé
a srdce vlídné k tvorům všem.

**************************

Buď s Bohem, jestli mroucí přání
za jiných blaho vzlétá výš,
mé v prázdno nevyzní pak lkání,
jež s jmenem Tvým jde v hvězdnou říš!
Pláč, slovo, vzdech, ať zmlknou již!
Než v oku slzné krve rmuť,
zkad lítost proudí, vycítíš
víc v jednom slově: S bohem buď!

Můj zrak je suchý, němý ret,
však v srdci, v mozku cítím plát
té neúkojné muky hnět,
ten bol, jenž nikdy nemůž' spát.
Má duše nechce více lkát,
ať žal a vášeň rve mou hruď,
vím jen - Co platno milovat?
a cítím pouze: S bohem buď!

**************************

Ne, tak blouznit nesmím déle,
blouzniti tak v noční tiš,
nechť plá srdce láskou vřele,
měsíc září v nebes výš.

Vlastní pochvu svou meč zničí,
srdce stráví tvoji hruď,
láska i ples, jež v ní klíčí,
ždají klid a ten jim buď!

Hned noc k slunci stáčí líce,
láska miluje zář hvězd,
a já blouznit nechci více,
na nebi když měsíc jest!

**************************

Prch půvab již, čár rozdrcen,
ten život zimnice jest sama,
smích radši volíme než sten,
nás opojení nejlíp klamá.

Myšlenky světlý okamžik
jen staré jizvy poodhalí,
kdo moudrý živ jak mučenník,
jak svatí živ, když umírali.

**************************

Žádná, věř mi, z všech dcer krásy
nesrovná se s krásou tvou,
zní mi sladké tvoje hlasy
jako hudba nad vodou,
když se moře zkolébalo,
jaté v čas by naslouchalo,
světlé vlnky jen se pění,
uspán zdřímne vítr v snění.

Půlnoční když měsíc z ticha
tká svůj řetěz v tůni vln,
jichž prs v spánku sotva dýchá
jak sen děcka čarupln;
duch můj před tebou se sklání,
plesem zpitý, v zadumání
zkolebán a prostý hoře
jako v letní večer moře.

**************************

SVÉMU SYNU

Ty vlasy len, ten modrý zrak,
jak matka měla právě tak,
ten důlek v bradě, růžný ret,
jenž smíchem krade srdce hned,
řka blažší době: Vrať se, stůj!
hne srdcem otce, hochu můj.

Ty jeho jméno zašeptneš,
kéž Willy, tvým by bylo též!
Pryč výčitky, jen o tě péčí
se vina moje těchou zléčí,
stín matky usmíří hněv svůj
a usměje se, hochu můj!

Hrob její tíží dávno zem,
tys odchován byl cizincem,
škleb provázel tvé zrození,
tvé jméno plen je proklení,
však přes vše vírou pevný stůj,
máš srdce otce, hochu můj!

Svět necitelný můž si lát;
mám práva přírody se vzdát?
Co mravokárce jsou mi vrásky?
Já žehnám ti, ó dítě lásky!
ples, mládí dá mi život tvůj!
já nad tebou bdím, hochu můj!

Teď sladko, jíti v stopách tvých,
než stářím tvář má plna ryh,
než do půl písku v sutkách žití,
mi bratrem, synem můžeš býti,
let námahu všech, život svůj
dám po právu ti, hochu můj!

Jsem nezkušen a příliš mlád,
žár otcův neomrazí chlad,
míň kdybys byl mi milený,
plá v tobě obraz Heleny!
Hruď šťastná jednou jí, ta svůj
slib dodrží již, hochu můj!

**************************

SLOKY KU INDICKÉ MELODII

Ach, poduško má sirá, sirá, sirá!
Kde jest můj milý, ach kde jest můj milý?
To on, jejž ve snu zřím jak vodstvem pílí,
tak v dáli - v dáli, vln jej proud kol svírá.

Ach, poduško má sirá, sirá, sirá!
Kde jeho skráň? Má hlava leží v lkání,
a hlava má se jako vrba sklání
bez lásky, sama - noc kol dlouhá, čírá.

Ach, ty má smutná, poduško má sirá!
Sny sladké sešly hrudi v bouři divé
za slzy, bdění, ať neumru dříve,
než vyvázne on z moře, jež jej svírá!

Pak, chceš-li, ne víc poduško má sirá,
ať ještě jednou cítím jeho ruce,
ať vidím jej, ať zhynu v sladké muce!
Ach, siré srdce! - Ach, poduško sirá!

**************************

NÁPIS

na náhrobek psu Newfoundlandskému.

Když zpupný člověk do země se vrátí,
jenž cenou nic však rodem svým vše platí,
nádheru sochař vyčerpává smutku,
tu urna hlásá ne to, čím byl vskutku,
leč čím měl býti, vše to v nápis vryto
se pyšní nad rovem, kam tělo skryto.
Pes, ubohý druh, nejlepší z všech v žití,
jenž pána první vítá, v boj se řítí,
a jehož srdce pro pána jen bije,
zaň dýchá, funí, béhá, skáče, žije,
ten mrtev klesá v hrob bez ocenění,
pro jeho živou duši ráje není,
neb člověk, ješitný červ, pro sebe
jen vymínil si nárok na nebe.
Ó člověče, máš v nájem pár zde chvil
sám zkažen mocí, abys otročil,
před tebou prchá, kdo tě pozná lépe,
bez formy oživené bláto slepé,
tvá láska chtíč, tvé přátelství klam, dým,
tvé slovo zradou, úsměv pokrytstvím,
Ty podlý rode, hrdý jmenem jen,
před zvířetem se zardi zahanben!
Vy, kol té prosté urny kteří jdete,
nic k pláči pro sebe tu nenajdete,
ó příteli, ten kámen hlásá zvěst:
Já jednoho jen měl - zde pohřben jest.

**************************

SLOKY PRO HUDBU

Žádná, věř mi, z všech dcer krásy
nesrovná se s krásou tvou,
zní mi sladké tvoje hlasy
jako hudba nad vodou,
když se moře zkolébalo,
jaté v čas by naslouchalo,
světlé vlnky jen se pění,
uspán zdřímne vítr v snění.

Půlnoční když měsíc z ticha
tká svůj řetěz v tůni vln,
jichž prs v spánku sotva dýchá
jak sen děcka čarupln;
duch můj před tebou se sklání,
plesem zpitý, v zadumání
zkolebán a prostý hoře
jako v letní večer moře.

**************************

SLOKY

Buď tichý duše tvé byt!
Krásnější vznesl duch
se k svatým nad těla kryt
v zánebí zářivý kruh.
Jak vítá rajský tě luh!
Zde božsky žila jsi již,
my víme, s tebou tvůj Bůh,
co stesku našeho tíž?

Prsť hrobu lehtá ti hruď,
pláň zeleň smaragdem výš!
Dál prchni stínů všech rmuť,
zvěst o tobě s námi když!
Jen kvítí s břečtanem skrýš
tvé urny zahalte kol,
pryč cypřiše! Co v šťastných tiš
dne pláč a pozemský bol?

**************************

NÁPIS NA LEBKU NA POHÁR UPRAVENOU

Pryč s bázní, jakby prch duch můj,
viz ve mně leb, jíž rovno není,
tak živé hlavy není - stůj!
Čím tryskám, není blábolení!

Jak ty jsem žila, pila, plála
a mřela - vyvrhla mne zem,
jen dopij, urážka to malá,
červ bolí víc, než styk s tvým rtem.

Krev hroznů hostit lépe jest
než červa živit slizký rod,
líp nápoj bohů v číši nést,
než v sobě tajit červa hlod.

Kde druhdy vtip můj hýřil snad,
cizímu vtipu posloužit;
lze, běda, když nám mozek schřad,
než vínem líp jej nahradit?

Pij, můžeš-li! Snad příští vnuk,
když jako já v hrob ulehneš,
tě zvedne z hlíny, veršů zvuk
a pitku s tebou začne též.

Proč ne? Vždyť v žití krátký sen,
kde zlo vše z hlav jen vytéká,
být nemohla než červům v plen
v cos dobrá být leb člověka?

**************************

ATHEŇANKO, NEŽ DÁL JDEM

Atheňanko, dál než jdem,
rychle zpět mé srdce sem!
Zadržet je - marný spěch,
tak si je i se vším nech!
co ti mohu s bohem dát?
Žití moje, mám tě rád!

Při tvvch kšticích, v zvůli své
egejský jež vítr rve,
při brvách, jichž stín se tměl
líbaje tvých líček běl,
zraku, jejž zřím srnou plát -
Žití moje, mám tě rád!

Při rtech, jež bych líbat chtěl,
tílku, jež jest plnost, běl,
při zárukách květů všech,
jež dí víc než ve slovech,
čím můž láska jásat, lkát -
Žití moje, mám tě rád!

Atheňanko! Musím jít,
plaň tvůj pro mne v dáli cit,
nechť jdu v Stambul po vlnách,
srdce, duše - v Athénách!
Lze žít a ne pro te plát?
Žití moje, mám tě rád!

**************************

PSÁNO PO PLAVBĚ ZE SESTU DO ABYDU

Když ve prosince temna bezdná
Leander denně skočil v proud,
(kde dívka, jež tu zkazku nezná?)
chtě šírým Hellespontem plout,

Když v zimní bouře burácení
svou Hero našel svěží zas,
ó Lásko, v také vášně hřmění,
já polituju oba nás!

Neb já, moderní slaboch pouhý,
kdy máj svým celym ohněm plál
v houň skrčen, télm vody proudy,
mním, Bůh ví co jsem dokázal.

Když on zmoh statně proudu ruch,
jak pochybná dost háje praví,
pro polibek, proč dál, ví Bůh,
plul pro lásku - já pro zvěst slávy.

Je otázka, kdo lepší díl
si vyvolil, ó smrtelníci?
zda smavý žert, boj ze všech sil,
on pro smrt a já pro zimnici?

**************************

SLOKY

Ne, tak blouznit nesmím déle,
blouzniti tak v noční tiš,
nechť plá srdce láskou vřele,
měsíc září v nebes výš.

Vlastní pochvu svou meč zničí,
srdce stráví tvoji hruď,
láska i ples, jež v ní klíčí,
ždají klid a ten jim buď!

Hned noc k slunci stáčí líce,
láska miluje zář hvězd,
a já blouznit nechci více,
na nebi když měsíc jest! .

*************************

SLOKY

Prch půvab již, čár rozdrcen,
ten život zimnice jest sama,
smích radši volíme než sten,
nás opojení nejlíp klamá.

Myšlenky světlý okamžik
jen staré jizvy poodhalí,
kdo moudrý živ jak mučenník,
jak svatí živ, když umírali.

**************************

KARNEVAL
Fragment z Beppa.

Je známo, neb by aspoň mělo být,
že ve všech zemích katolické víry
pár neděl, než se začne v postě žít,
od práce řádné spočine kraj šírý,
kast vyšších vrstvy tak i nižší lid
si koupí "proč", by kát se mohl z míry,
tož hudbou, tancem, zpěvem i mask poutí,
čím vůbec lze to dobře dosáhnouti.

Noc sotva halí nebe v stínů tlum
a čím jsou hustší, tím jest lépe jen,
milencům dražší nežli manželům
svor pruderie letí roztříštěn,
tu křepčí veselí, jdouc z domu v dům,
smích jeho, každého, kdo chce jest plen,
tu zpěv a řev zní, kvikot, trilků roje
a kytary a všehO druhu stroje.

Tu víří masky skvělé, fantastické
všech časů, národů, Žid s Moslemem,
clown, harlekin, jich nohy gymnastické,
Řek, Hindu, Yankee-Doudle s Římanem,
vše kroje, jen když nejsou katolické,
vše masky dovoleno volit všem,
jen kněžstva ať se nedotkne váš šprým!
Vám, liberalové, to v paměť dím.

Líp korunu si vyvoliti z hloží
než na korunu jediným jen stehem
se rouhat knéžím, na rožeň vás vloží,
vše marné vytáčky a ohně žehem
vás péci budou k větší slávě boží,
z vás každým Flegeton vzplá novým šlehem,
mší počtem kotlů žár když chcete zvrátit,
chlad kotlů svých vám dvojnásob je platit.

To víte-li, jen míru si vzít dejte
na šat i plášť, jak právě libo vám,
ať v Montmouth street či na Rage-Trade již spějte
dát, všeho k žertu jest i vážným hrám,
těch Vlach dost má, vy pouze pozor mějte,
že na zvučnější jména drží tam,
neb mimo Covent-Garden v Britsku místo
"piazza" zvané není, vím to jisto.

Ten svátek nazývá se karneval,
což přeložit, bych "masu vale" řek,
v ten před postem čas, pak by každý bral
jen za vděk rybami ať z moře, z řek,
proč před postem se takto baví, dál
vám vykládati, to mi není vděk,
snad v zdravici tak přátelům v zdar číše
se zvednou před odjezdem pošty výše.

Tak loučí se tam s masem celý svět
a s omáčkami silně pikantními,
dnů ryby špatné jedí čtyřicet
omáčky nejsou u nich obvyklými,
tu mnohým "fi" a "fuj" se zachví ret
a ucho kletbou, jež v mé nejde rýmy,
z úst cestujících, již od lůna matky
lososa nejedli než s kaprlátky .....

**************************

TMA

Já sen měl, jenž však nebyl zcela snem.
Již zářné slunce uhaslo a hvězdy
bloudily tmavé věčným prostorem
bez lesku, bez směru, zem ledová
se nesla slepá vzduchem bezlunným.
Šla jitra, mizela - však žádný den,
- své vášně člověk v hrůze zapomněl
té spousty, srdce všechněch zamrzla
za světlo jen k modlitbě sobecké.
U strážných žili ohňů jen a trůny
a králů paláce i chatrče,
vše obydlí, v nichž člověk přebývá,
majáky vzplály, města sžehnuta;
kol ohňů jich se lidé kupili,
by pohledli si ještě jednou v tvář.
Ti šťastní, kteří pod sopkami žili
zrak vzpjatý k horským jejich pochodním!
Jen hroznou ještě naději měl svět,
zažehnout lesy. - V málo hodinách
též zmizely a sténající kmeny
uhasly s praskotem - vše černé pak.
Tvář lidí v tomto světle zoufalém
rys měla nezemský, když míhavý
žeh přes ni šleh, tu jedni leželi
zrak v pláči skrývajíce, jiní zas
o pěstě brady opírali s šklebem
a jiní sem tam běhali a dřívím
svou tryznu živili a hleděli
jak blázni v nepokoji v nebes tmu
v ten rubáš světa zašlého a pak
v prach s kletbami se řvouce vrhali
a zuby skřípali, co ptáci diví
u země polétali hýkajíce
si otloukali křídla zbytečná.
Zvěř nejdivější krotká přišla, zmije
z děr vylezly a v dav se plazily
syčíce bez žihadla, byly zbity
za pokrm. Válka na mžik ztichnuvši
se znovu nažrala, chleb kupován
byl za krev, stranou každý sed a hltal
v pochmurném vzteku. Lásky nebylo,
zem byla jednou myšlenkou, jež Smrt,
bez slávy, nezbytná. Před hladem děs
všech nitro hlodal, lidé zmírali,
bez hrobů bylo maso jich i kosti,
kdo vychrtlý, byl hltán vychrtlým.
Pes pána napad - mimo jednoho
a tento věrný zůstal mrtvole,
vše ptáky, zvěř i lidi odháněje,
až hlad je zdávil, neb smrt pozvolně
jich rozviklala spráhlé čelistě,
sám žrádla nehledal, jen žalně vyl,
pak divě štěkl, ruku lízaje,
jež nemohla jej hladit v dík - a chcíp.
Dav hladu podlehal. Tu pouze dva
na živu zbyli z obrovského města
a tito soky byli. Setkali se
u hasnoucího uhlí při oltáři,
kde nakupené svaté nádoby
v nesvatý účel. Tito škrabali
a hrabali svou rukou kostnatou
ve vroucím popeli, jich vlahý dech
rozfoukal trochu žití, plamínek
si vzňali, jenž byl výsměch, výše zrak
při záři jeho zvedli, spatřili
druh druha tvář a - výkřik! - skonali.
Vzájemné hrůzy zjevem skonali
a nevěděli, komu na skráň z nich
hlad "Ďábel!" vryl! Svět prázdný dokola
kdys mocný, lidnatý byl, spousta teď
bez času, stromů, lidí, života,
jen spousta smrti, chaos ztvrdlé hlíny
a řeky, plesa, ocean - vše tiché
a v němých nepohnuty v hlubinách,
bez mužstva hnily lodě na moři,
jich stěžně drobily se do hlubin
a spaly bez příboje v propastech.
I vlny mrtvy, proudy pochovány,
jich vladař měsíc zhasl před tím již,
a větry hořely ve bahně vzduchu
a mraky zhynuly, jich pomoci
tma nepotřebovala, - sama Vesmír!

**************************

PROMETHEUS

Titane, očím nesmrtným
kterého bída smrtelnosti
nebyla smutnou skutečností,
jen utvořená bohům v šprým,
za věno snahy své cos vzal,
jen utrpení, tichý žal!
Tvou skála, sup i řetěz jest,
bol, který pýcha může snést,
jejž nikdo nezří, umírání
cit bolný, jenž v nás dusí lkání,
jenž hovoří jen v samotě,
a žárlivě před nebem stichne,
když poslouchá, a nezavzdychne,
až vyzní vzdech ten v prázdnotě!

Titane, boj provázel tebe,
boj s vůlí a boj s mukou let,
jenž mučí, nevraždí-li hned,
pak neúprosné dálné nebe
i losu slepá krutost zvláště,
pak hlavní princip zloba záště,
jež s plesem věci stvořila,
by s rozkoší je sbořila!
Ti nedopřáli klidu v hrobě,
dar věčnosti, dán krutý tobě,
však bohatýrsky tys jej nes.

Vztek hromovládce vyrval jen
ti hrozbu, která v žal jej vrhla,
v touž muku, jež v plen tebe strhla,
zřels příští svůj los vyplněn;
on úpěl - ty však ani hles.
Rozsudek jeho byl v tvém mlčení
a v jeho duši marné soužení,
o temných mocích tuchy stesk,
až chvěl se v jeho ruce blesk.
To božský zločin v pomoc jít
a po ruce mít těchu, radu,
v slabostí lidských dlouhou řadu,
svým duchem sílu lidem vlít!
Nechť nebes škleb ti v práci brání,
tvé velké, tiché vytrvání,
tvůj odboj a vzdor neustály,
v kterých se nezviklal tvůj duch,
jejž zem i nebe nezdolaly!
Zní silným naučením v sluch.
Tys symbol nám i znamení
lidského losu, lidské síly,
jak ty, to z božství temení,
z čistého zřídla v kalu pílí.
On částečné též rozpoznává,
že hrob jen jeho očekává,
zná bídu svou, svůj marný vzdor,
svůj chmurný život, jeden spor,
a jeho zbraní pouze duch,
jenž silný stojí v bědy ruch,
cit hlubý s vůlí plamennou,
jenž ať kol muka hrozná hřmí,
svou oblažen jest odměnou,
když ve vzdoru se probudí,
smrt změní ve své vítězství!

**************************

V DEN, KDYŽ JSEM DOVRŠIL 36TÝ ROK ŽIVOTA SVÉHO

Již čas, by srdce našlo klid,
když nemůž' jiné v neklid hnát,
ať nemohu milován být,
chci milovat!

Mé dny jsou žlutých listů změť,
mé lásky květ i plod ty tam,
a hoře, červ, rak zbyly teď --
jsem s nimi sám!

Plam, který háral nitrem mým,
jest jako sopka ostrovní,
ne pochodeň lze vznítit ním -
žár pohřební.

A naděj, žárlivost a strach,
trud i moc lásky prchly již,
díl její lepší - zbyla ach!
jen kruhů tíž.

Ne zde teď srdce ani skráň
vzpominek nesmí tížit tlum,
kde vavřín skráně rakve daň
jest hrdinům.

Zde prapor, meč a boje řež
a Sláva, Hellas hledí sem,
volnější nebyl Spartan též
na štítu svém.

Vstaň, Řecko! - Ne, to vstalo již,
můj duchu vstaň, kým, pomýšlej,
tvá krev se vrací k zdroji, slyš
a domů spěj!

Svých vyrvi vášní trn a hrot,
nehodné mužství z žil a cev,
tě chladným zanech krásy svod
i úsměv, zjev!

Nač po mládí lkát, k čemu žít?
Zde čerstvé smrti kyne břeh,
spěj na bojiště, vypustit
tam slední dech!

Hrob, jejž tu našel mnohý snad,
jej nehledaje, bohatýr,
hleď kolem, hledej, kde lze spat,
a vstup v svůj mír!

Tak zde jsi žil, ty britský velikáne,
zde tvoje srdce novým ohněm vzplálo,
zde zkvetly touhy doma pochované,
a v každé rosou tvoje božstí stálo.

Tam z rodných krajin záští vyštvali tě
a urvali tvou lásku neskonalou,
když rozvíjet se počla na úsvitě
tvým zlatým dítkem, tvojí Adou malou.

Ty, který srdce lidské znal jsi více
než chladný rozum suchých anatomů,
jenž miloval jsi jiných nad tisíce
a knězem byl jsi v lidstva velkém dómu;

Ty´s hnusným jedem záští otrávený,
jak bujný jelen v jihu spěchal kraje,
a vřelým nachem srdce zkrvácený,
svou slávou ozářil´s zem oné láje.

To nebe zde zas útěchu ti dalo,
zde mocný duch zas míru hledal skrýše,
a don Juanem, který zde se zrodil,
stal jsi se králem olympické výše.

Zde Sardanapal vykouzlen tvou mocí
a Faliera odvážlivé dílo,
zde srdce tvé za mile jasných nocí
tlum nových duše světů vykouzlilo.

A zdá se mi, že tady nad tím mořem
tvůj duch se vznáší v zlatých orlů roji,
a srdce tvé že naplněno hořem
je s osudem a časem posud v boji.

Vždyť nemohli tvé srdce pochovati
v té nízké, westminsterské hrobce mělké;
ten skrovný chrám, jak mohl místa dáti
as pro srdce tak zázračné a velké.

Byrone velký, jemuž svět byl malým,
zde v úctě posvátné svou kloním hlavu
a bojácně své bledé tváře halím,
vždyť sluncem věčným tvou zřím zářit slávu.


**************************

KDYŽ JSME SE LOUČILI

Když jsme se my dva loučili,
jen v tichu a slzách,
bez nadšení, napůl zlomeni,
na roky přetít vztah.
Tvoje tvář chladná a zbledlá,
polibek chladnější;
ta hodina předvídala
krutý žal pozdější.

Studivá rosa ranní,
na mé čelo padl chlad,
jenž tušil varování,
jež se má mým citem stát.
Tvé sliby, vše je zlomeno,
a světlým je osud tvůj;
já slyším říkat tvé jméno,
na tvé hanbě podíl můj.

Tebe přede mne sází,
umíráček vtírá se k uším;
ach, zachvění přichází -
proč byla jsi, drahá, pro mne vším?
Oni neví, já však mohl tě znát,
kdo tebe znal tak dobře: -
Dlouho, dlouho budu po tobě lkát,
mluvím až příliš hořce.

V tajnosti se potkáváme,
v tichu se trápím já,
že tvé srdce zapomene,
tvá duše podvést zná.
Kdybych tebe mohl potkat
po čase s roky dlouhými,
jak mohl bych tě přivítat?
Tichem a slzami.

**************************

NUŽE! JSI ŠT’ASTNÁ?

Nuže, jsi šťastná, jen mé nitro cítí,
že i mé štěstí by mohlo býti skutkem,
protože i mé srdce cítí tvé štěstí
tak upřímně, jak jednati bylo zvykem.

Manželovo požehnání skutkem se stát chce,
trochu žalu s vyhlídkou - štěstí jako příval;
ale pomiňme ty věci. Ach! Jak mé srdce
bych nenáviděl toho, jenž tě nemiloval!

Když jsem kdys viděl tvé oblíbené dítě,
já myslel, že žalem pukne moje srdce,
ale když usmálo se nevědomé robě,
já líbal jeho tvář kvůli jeho matce.

Já líbal ho a potlačoval vzdechy,
v jeho líci je otec vidět podobně,
ale pak to byly jeho oči - matky,
a ty oči byly plné lásky a mne.

Mary, sbohem! Já už musím pryč odejít:
Chvíle tebou požehnána, já zlomím vzdechy své,
však blízko tebe nemohl bych nikdy být,
protože srdce mé by mohlo brzy být zpět tvé.

Já soudil ten čas, já soudil i svou pýchu,
ty, jež měly utišit mé chlapecké vášně;
aniž jsem je znal, dokud nebyli jsme spolu,
já soudil své srdce ve všem - kromě naděje.

Doposud jsem byl klidný: Já čas měřil jsem,
avšak mé nitro by pohled tvůj rozechvěl,
ale nyní třást se by bylo zločinem,
my se setkali - ani nerv se nezachvěl.

Já viděl jsem tebe, pozoroval jsem tvář tvou,
v té tváři nezřel jsem zmatku podobenství;
ještě jeden pocit ti mohl býti stopou,
v mé duši byl chmurný klid mého zoufalství.

Pryč! Pryč! Zatracení mých snů dávných, ty
vzpomínky nesmí být nikdy probuzené:
Ach! Kde je ten proud pohádek bájných?
Mé hloupé srdce klidné buď, nebo zlomené.

**************************

NEPŘÍPOMÍNEJ MI, NEPŘÍPOMÍNEJ MI


Nepřipomínej mi, nepřipomínej mi
ty zmizelé hodiny, ta milování,
když celou svou duši byl jsem ti schopen dát;
hodiny, jež zapomenuty být nesmí,
než čas neztenčí naši sílu životní,
pak ty i já přestaneme existovat.
Je možné - abychom mohli zapomenout,
jak pohrávám si s tvými zlatými vlasy,
jak prudce tlouklo tvé neposedné srdce?
Ach! Při mé duši vidím ještě tebe plout,
s očima vlahýma, s ňadry božské krásy,
a rety, ač mlčící, dýchají v lásce.

Když se ty schoulená opíráš o hruď mou,
tvé oči odráží třpyt tak sladce,
jak napůl káraly, touhu podnítily,
stále jsme si bližší a bližší jsme si tmou,
naše žhavé rety poslechly by srdce,
jako když v polibcích navěky vydechly.

A pak snivé oči zavřené by byly,
prosí svá víčka, aby mohly vidět zář,
pak zahalí celou blankytnou oblohu,
zatímco dlouhé řasy lesk zatemněly,
zdálo se, že příliš kradou tvou skvělou tvář,
jak havraní peří bych hladil ve sněhu.

Sním v návrat poslední noci lásky naší,
a pravda říká - je to jen veliký sen,
byl skutečně sladší ve své fantazii,
než když jsem pro jiná srdce vzplál nadějí.
Ty oči, pro něž jsem nemohl zářit jen,
V nadšení jevily smutek skutečněji.
Nežli mi řekneš ne, nepřipomínej mi
hodiny, jež jsou navzdory odepsané;
však mohou ještě svou vůlí sen uzdravit,
dokud nás dva neobestře zapomnění,
budeme bez citu jako kus kamene,
jenž řekl, že my dva nebudeme více.

Chceš plakat, když jsem na dně?
Chceš plakat když jsem na dně?
Sladká paní! Opakuj ta slova
a pokud tě rmoutí, neříkej je znova,
nevzdal bych se té kruté bolesti nitra.

Mé srdce je smutné, naděje odešlá,
má krev proudí chladně nitrem těla mého;
a když zhynu já, potom budeš samotná
vzdychat nad místem mého spánku věčného.

A ještě se mi zdá, jak paprsek ticha
snadno rozžehne skrz můj chlad zář úzkosti
a pak, pro chvilku, můj zármutek nedýchá;
vím, že tvé srdce cítilo pro mne dosti.

Ach, sladká paní! Požehnaná slza tvá,
jež padne pro toho, kdo nemůže plakat;
ta vzácná kapka je dvojnásobně drahá
pro ty, jejichž oči nesmočila slza.

Sladká paní! Jak horké bylo srdce mé
s každým citem jemnější, blíž k srdci tvému,
ale krása sama okouzlovat přestane
toho ubožáka, stvořeného k žalu.

Chceš plakat když jsem na dně?
Sladká paní! Opakuj ta slova
a pokud tě rmoutí, neříkej je znova,
nevzdal bych se té kruté bolesti nitra.

**************************

Když všechno kolem skryla tma,
a rozum sloužit odpíral,
když zavedla mě cesta má,
když nevěděl jsem kudy dál.
V hluboké duši půlnoci,
kdy srdce bývá na vahách,
kdy slaboch nechce pomoci,
a opatrný mívá strach.
Když prchla láska, štěstí s ní,
a vítr pomluv začal dout,
tys byla hvězdou poslední,
jež nechtěla mi zapadnout

**************************

SLOKY

Když zářivý tvůj duch uletěl do nebes,
měj tělo pohřbené jen klid a mír ...
Chvat křídel duše tvé se příkře vzhůru do nebes,
tam k svatým, vysoko, až nad vesmír.
Jak tě tam přivítal zvuk rajských lyr,
ty, jež už na světě jsi byla andělem!
Když v boží náruči jsi našla klid a mír,
proč plakat nad tebou? Budiž ti lehká zem!

Tvé vlasy mazlivé chlad hlíny zasypal
a tráva zelená z ní žene stále výš!
My vzpomínáme dál ... Však smutek ni žal,
když někdy vzpomenem, z našich úst neslyšíš.
Vždyt‘ kvítí s břečt’anem tiskne se stále blíž,
ty dívko spanilá, k urně s tvým popelem.
Proč jsou tu cypřiše? A když ty v ráji sníš,
což smíme plakati? Budiž ti lehká zem!

**************************

NÁPIS NA LEBKU ZMĚNĚNOU V POHÁR

Byt‘ duch můj uprchl, je směšné mne se bát,
jsem lebka, příteli, již málo vyrovná se.
Jak nikdy živá jsem! A to , co vidíš plát,
světlem a tryskáním, to je tak blízké kráse.
To není bědný žvast! I já jsem kdysi živa
a potom umřela. Zem vyšplíchla mne sem.
Jen pij a neboj se, že bych ti ublížila,
červ víc mne urazí, než ty svým mladým rtem.

Než živit slimáky a červů chladný sliz,
at‘ víno raději se ve mně zlatě třpytí.
Lepší než ještěrky ( ty totéž řekl bys ),
je božským nápojem žíznivé pohostiti.
Já mnohé častokrát k slzám rozesmála,
neb věz, že bývala jsem samá žert a smích.
Ted‘, když můj mozek shnil ( ze mne se číše stala! ),
máš za to náhradu. A ta je z nejlepších:

víno ... ‚ó pij! Pij víc! Neb může se ti stát,
že někdo z vnuků tvých, až zahrabou tě v zem,
najde tvou lebku též. A možná jedinkrát
z ní víno bude pít ... A také s úsměvem ...
Proč ne, ó příteli¨! Když hlava, již jsi svíral,
je hnízdem zločinů, které v ní peleší,
( aby jí odporný červ potom rozežíral ),
proč vínu nemohla by dáti přístřeší?

**************************

SLOKY

Když plá srdce láskou ženy
a ne nebi hvězdy jsou,
nesmím blouznit vytržený
v měsíční noc hlubokou.

Zná meč zničit pochvou svoji,
srdce prsa zhubit též.
Láska v nich lká po pokoji,
kéž jej, lásko, nalezneš.

Já však nechci tebou zmírat
v záři hvězd, jež kropí zem.
Proto nesmím do nich zírat,
když plá měsíc nad mořem.

**************************

SLOKY

Když krása uprchne z tvých rysů mladistvých,
čím je dál život tvůj? Jen mráz a hluché snění ...
Však, než bys volil žal, ty vyvolíš si smích,
a když máš zklamán být, at‘ zklame opojení!

Pak nechat myšlenka jako blesk zasvítí
a jizvy odhalí. Ty staré, které bolí.
Jen moudří umějí svůj život dožíti
jak světci na poušti, jež v boji anděl skloní!

**************************

Když všechno kolem skryla tma,
a rozum sloužit odpíral,
když zavedla mě cesta má,
když nevěděl jsem kudy dál.
V hluboké duši půlnoci,
kdy srdce bývá na vahách,
kdy slaboch nechce pomoci,
a opatrný mívá strach.
Když prchla láska, štěstí s ní,
a vítr pomluv začal dout,
tys byla hvězdou poslední,
jež nechtěla mi zapadnout

***************************

Však ve třicítce je můj vlas šedý,
což potom až mi bude čtyřicet?
snad paruku koupím naposledy,
mé srdce není mladší dokud ještě kvet mě máj,
já utrácel své mládí tedy,
ani nemám více síly odplácet,
já zmarnil život, úrok i s kapitálem,
a duch můj kdys výbojný je zlomený málem.
Co tedy cílem slávy?
spíše kus jistý nejisté blány tvoří,
kdos nazval slézání to horské výše štít,
jejíž věčné do mlhy se noří.
Pro toto lid vraždí, káže, jindy píše,
a básník při noční se svíčce
moří, by měl až zbyde z něho kosti trochu
snad bídný obraz a horší sochu.