Lord George Gordon Byron (22. ledna 1788 – 19. dubna 1824) byl Anglo-skotským básníkem a vedoucí postavou hnutí romantismu. Mezi jeho nejznámější díla patří výpravné básně Childe Haroldova pouť a Don Juan, z nichž druhá zůstala příčinou básníkovy smrti nedokončena. Byron byl považován za jednoho z největších evropských básníků a dodnes je hojně čten.
Byronův věhlas nestojí pouze na jeho spisech, ale rovněž na jeho životě, jenž byl charakteristický svou extravagancí, mnohými milostnými aférami, dluhy, rozvodem, obviněními z incestu a sodomie, a konečně smrtí, způsobenou horečnatým onemocněním poté, co básník odcestoval do Řecka, aby zde napomohl řeckému boji ve válce o nezávislost. Tímto aktem se stal řeckým národním hrdinou.
Lady Caroline Lambová ho výstižně popsala jako "šíleného a zlého muže, jehož je nebezpečné znát". Byl rovněž nechvalně znám pro svou dceru, Adu Lovelaceovou.
Jméno
Krom svého titulu měl Byron dvě příjmení, užíval však vždy pouze jedno v tom kterém čase. Rodným jménem byl George Gordon Byron; ve věku deseti let zdědil rodinný titul a stal se tak Georgem Gordonem, lordem Byronem.Když zemřela jeho tchýně, musel si na základě její poslední vůle změnit jméno na Noel aby zdědil polovinu jejího majetku. (To odkázaný byli více obvyklí hyphenate k Byron-Noel - jak jeho vnuci změnili se z Král k Král-Noel; ale jeho v-práva přišla nenávidět jméno Byrona.) on byl potom George Gordon Noel, lord Byron. On pak podepsal sebe “Noel Byron”, a chlubil se mít stejný parafuje jako Napoleon Bonaparte. Gordon bylo křestní jméno, ne příjmení (jeho matka byla Gordon); Wentworth byla dáma Byronův eventuální titul, ne příjmení (Noels zdědil to od Wentworths v 1745).
Raný život
Catherine Gordonová, Byronova matka
Byron narodil se v Londýně, syn kapitána Johna “šílený jack” Byron a Johna je druhá manželka Lady Catherine Gordonová, dědička Gight, Aberdeenshire. Jeho otcovský dědeček byl Vice-admirál John “Foulweather jack” Byron, kdo obeplul zeměkouli, a byl mladší bratr Williama Byrona, 5. baron Byron, známý jako “zlý pán”.
Od Byronově narození on trpěl malformací pravé nohy, působit nepatrnou chromost, který byl příčina celoživotní bídy k němu, popouzený znalostmi že s náležitou péčí to by mohlo byli léčeni. On byl pokřtěný Georgeem Gordonem po jeho mateřském dědečkovi, George Gordon, 12th Laird Gight, potomek Jamese I. tento dědeček spáchal sebevraždu v 1779. Byronova mateřská Kateřina musela prodávat její zemi a nárok na plat dluhy jejího otce. John Byron může si vzali Kateřinu pro jejím peníze a, poté, co plýtval tím, opustil ji. Byronovi rodiči oddělili se před jeho narozením. Kateřina dámy se pohybovala zpátky do Skotska brzy poté, kde ona zvýšila jejího syna v Aberdeen dokud ne 21. května 1798, když jeho smrt velký-strýc dělal jemu šestého Barona Byrona, dědit Newstead opatství, pronajímal Henrymu Edward Yelverton, 19th Baron Grey de Ruthyn během Byronově dospívání.
On dostal jeho formální vzdělání u Aberdeen gymnázia. V 1801 on byl poslán k Harrowovi, kde on zůstal dokud ne 1805, když on pokračoval do Trinity vysoké školy, Cambridge. Tam on se setkal a krátce spadl hluboko v lásce s patnáct roku starý vokalista jménem Johna Edleston. O jeho “chráněnci” on psal,” on byl můj téměř stálý kolega od října, 1805, když já jsem zadal Trinity vysokou školu. Jeho hlas nejprve poutal mou pozornost, jeho vzezření opravilo to a jeho chování připojilo mě k němu pro někdy.” Pozdnější, na jeho učení přítel je smrt, on psal, “já jsem slyšel o smrti jiný den, který šokoval mě víc než některý, jeden koho já jsem miloval více než některý, jeden koho já jsem miloval více než já jsem vždy miloval živou věc, a jeden kdo, já věřím, miloval mě k poslední.” V jeho paměti Byron skládal Thyrza, série elegií, ve kterém on měnil zájmena od mužský k ženský tak jak neurazit citlivosti.
Cesty k východu
Od 1809 k 1811, Byron šel na velké cestě pak obvyklý pro mladého šlechtice. Protože napoleonských válek, on byl nucený se vyhnout většině z Evropy a místo toho obrátil se k určovat, který fascinoval jej od mladého věku rozhodně. Korespondence mezi jeho kruhem přátel Cambridgea také vyrábí jasný, že klíčový motiv byl naděje na homosexuální zážitek. On cestoval z Anglie přes Španělsko k Albánii a utrácel množství času tam a v Aténách. Zatímco v Aténách on měl vyprahlou milostnou aférku s Nicolò Giraud, chlapec patnáct nebo šestnáct kdo učil jej Italovi. Ve vděčnosti za lásku chlapce Byron poslal jej škole u kláštera v Maltě a bequeathed jej sedm tisíc libry liber – téměř zdvojnásobit co on byl později utrácet obnovit řecké loďstvo. Pro většinu z výletu, on měl společník na cesty v jeho přátelské John vačce Hobhouse. Na této cestě, první dva jeho cantos epická báseň Childe Haroldova pouť byla psána.
Začátek poetické kariéry
Některé časné poezie, které on měl publikovaly v 1806 byl potlačen. Oni byli následováni v 1807 Hodiny lenosti, který byl divoce zaútočil v kalvinistické Edinburgh recenzi. V odpovědi, kterou on vyslal Pěvci angličtiny a skotští recenzenti (1809), který vyvolal značný rozruch a krátce prošel 5 vydání.
Po jeho návratu z jeho cest, první dva cantos Childe Haroldova pouť byl vydáván v 1812, a byl přijat s ovací. V jeho vlastních slovech, “já jsem probudil jedno ráno a se ocitl slavný.” On sledoval jeho úspěch se čtyřmi stejně oslavovanýma Oriental příběhy, Giaour, Nevěsta Abydos, Korzár, a Lara který založil Byronic hrdinu. O stejném čase začal jeho intimitu s jeho autorem životopisů budoucnosti, Thomas Moore.
Politická kariéra
Byron nakonec usedl na jeho místo u domu pánů v 1811 krátce po jeho návratu z Levant a přednesl jeho první projev tam 27. února 1812. On byl silný advokát sociální reformy, a byl zvláště známý jak jeden nemnoho parlamentních obránců luddistů. On byl také obránce římských katolíků. Byron byl inspirován napsat politické básně takový jako “píseň pro luddisty” (1816) a “zájem hospodářů” (1823). Příklady básní kde on zaútočil jeho političtí soupeři obsahují “Wellington: To nejlepší z řezu-hrdla” (1819) a “eunuch intelektuála Castlereagh” (1818).
Záležitosti a skandály
Řez lorda Byrona sexuální swath to ještě udiví jeho naprostými brazenness a multiplicity - on jednou se chlubil, že on měl sex s 250 ženami v Benátkách přes běh jediného roku. On byl všeobsahující - chlapci, sourozenci, ženy všech tříd. Nakonec on měl žít do zahraničí uniknout odsoudit britské společnosti, kde muži mohli být odpuštěni pro sexuální nevychovanost jen až do bodu, jeden který Byron daleko předčil.
V časném skandálu, Byron naložil v 1812 na studně-propagoval záležitost s Ladym Caroline Lambová. Byron nakonec oddělil vztah a Lamb nikdy úplně se zotavil.
Jako dítě, Byron viděl málo jeho nevlastní sestry Augusta Leighová; v dospělosti, on vytvořil blízký vztah s ní to široce bylo interpretované jak krvesmilné. Augusta byla rozvedená s jejím manželem protože 1811 když ona způsobila zrod 15. dubna 1814 k dceře, Medora. Rozsah Byronovy radosti přes narození byl vyložený jako důkaz, že on byl Medora otec, teorie vyztužila mnoho vášnivých básní, které on psal k Augustě.
Nakonec Byron začal dvořit se Caroline Lambinu bratranci Anne Isabella Milbanke (“Annabella”), kdo odmítl jeho první nabídku sňatku ale později ochabl. Oni se vzali u Seaham chodby, kraj Durham 2. ledna 1815. Manželství ukázalo se nešťastné. On zacházel s ní uboze a ukazoval zklamání z narození dcery (Augusta Ada), spíše než syn. 16. ledna 1816, lady Byronová opustila George, brát Adu s ní. 21. dubna, Byron podepsal Deed oddělení. Pověsti o manželském násilí, cizoložství s herečkami, krvesmilstvu s Augustou a jeho zálibě v análním sexu (pak hrdelní zločin) byl rozšiřován, pomáhal žárlivý Lady Caroline. V dopise jeho matce, Augusta citovala jej jako pořekadlo: “dokonce mít takový věc říkala je naprostá zkáza a krach bez výjimky od kterého on může nikdy se zotavit.”
Po tomto rozpadu jeho domáckého života, Byron znovu opustil Anglii, zatímco to dopadalo, navždy. Byron prošel Belgií a zvyšovat Rýn; v létě 1816 lord Byron a jeho osobní lékař, John William Polidori vyrovnal se ve Švýcarsku, u vily Diodati jezerem Ženeva. Tam on se stal přáteli s básníkem Percy Bysshe Shelley, a Shelleyova manželka-k-být Mary Godwinová. On byl také spojený krokem Marie-sestra, Claire Clairmont, s kým on měl poměr v Londýně. Byron zpočátku odmítl mít něco potřebovat Clairea, a by jen souhlasil, že zůstane v její přítomnosti s Shelleys, kdo nakonec přesvědčil Byrona přijmout to a se postarat o Allegru, dítě ona nesla jej v lednu 1817.
U vily Diodati, se udržoval indoors “neustálým deštěm” toho “mokrého, ungenial léta”, přes tři dny v červnu pět obrátil se k četbě fantastical příběhy, včetně “Fantasmagoriana” (ve francouzském vydání), a pak vymýšlet jejich vlastní příběhy. Mary Shelleyová produkovala co by se stálo Frankenstein, nebo moderní Prometheus a Polidori byl inspirován zlomkovitým popisem Byrona je k produkci Vampyre, předek romantismu žánr vampíra. Byronův příběhový fragment byl vydáván jako dodatek k Mazeppa; on také psal třetí canto Childe Harold. Byron zimoval v Benátkách, kde on tvořil spojení s Janou Clairmontovou, dcera Williama Godwina je druhá manželka. V 1817 on byl v Římě, whence vracet se k Benátkám on psal čtvrté canto Childe Harold. O stejném čase on prodával Newstead a publikoval Manfred, Cain, a Deformovaný převáděl. Prvních pět cantos Don Juan byl psán mezi 1818 a 1820, během které periody on udělal známost hraběnky Guiccioli, koho on přesvědčoval opustit jejího manžela. To bylo okolo tentokrát to on přijal návštěvu od Moorea, ke komu on svěřil jeho autobiografii, který Moore, ve cvičení taktnosti zanechané jemu, vypaloval 1824.
Byron v Itálii a Řecku
V 1821-22 on skončil cantos 6-12 Don Juan u Pisa, a ve stejném roku on se přidal k Leighovi Huntovi ve spouštění krátkotrvající noviny, Liberál, v prvním množství kterého vypadal jako představa mínění. Jeho poslední italský domov byl Janov, kde on byl ještě doprovázen hraběnkou, a kde on žil dokud ne 1823, když on nabídl sebe jako spojenec k povstalcům Řeka. 1823 Byron stal se znuděný jeho životem v Janově a s jeho paní, Contessa Guiccioli. Když zástupcové hnutí za nezávislost Řeka od Osmanské říše kontaktovali jej požádat o jeho podporu, on připustil. 16. července, Byron opustil Janov na Hercules, přijít k Kefalonia v Jónském moři ostrovy 4. srpna. On utrácel £4000 jeho vlastních peněz k novému seřízení řecké loďstvo, pak plul pro Messolonghi v západním Řecku, přijít 29. prosince se připojit k princi Alexandros Mavrokordatos, vůdce řeckých povstaleckých sil. V Kefalonia on se setkal s chlapcem Řeka, Loukas Khalandritsanos, koho on upotřebil jako strana a s kým on se vyvíjel citový, a možná sexuální, vztah.[pochvalná zmínka potřebovaný]
Mavrokordatos a Byron plánoval napadnout turečtinu-držel pevnost Lepanto, u úst perského zálivu Korinta. Byron zaměstnal oheň-mistrovský připravit artilérii a vzal díl odbojné armády pod jeho vlastním vedením a plat, přes jeho nedostatek vojenského zážitku, ale předtím expedice mohla se plavit, 15. února 1824, on onemocněl a obvyklý lék krvácení oslabil jej dále. On dělal částečné zotavení, ale v časném dubnu on dostal násilnou rýmu který krvácení -- trval na jeho doktory -- popouzený. Chladný se stal násilnou horečkou, a on umřel 19. dubna.
Řeci truchlili pro Lorda Byron hluboce, a on se stal národním hrdinou. Βύρων (Viron), řecká forma “Byrona”, pokračuje v popularita jako mužské jméno v Řecku a předměstí Athensa je nazývána Vironas v jeho cti. Jeho tělo bylo konzervované a jeho srdce pohřbilo pod stromem v Messolonghi. Jeho pozůstatky byly poslány do Anglie pro pohřeb v Westminsterském opatství, ale opatství odmítlo. On je pohřben na kostele St. Marie Magdalene v Hucknall, Nottingham. Na její žádost, Ada, dítě on nikdy věděl to, byl pohřben vedle něj. Po pozdnější celá léta, opatství dovolilo duplikát mramorové desky dané králem Řecka, který je položen přímo nad hrobem Byrona. V roce 1969, 145 roků po Byronově smrti, památka na něj byla nakonec umístěna v Westminsterském opatství.
Na jeho smrti, hodnost barona přešel na bratrance, George Anson Byron (1789 – 1868), kariérový vojenský důstojník a Byronův polární opak v temperamentu a životním style.
Poetické práce
Byron byl plodným básníkem. V roce 1833 vydal jeho nakladatel, John Murray, v sedmnácti svazcích kompletní Byronovo dílo, včetně básníkova životopisu od Thomase Moora. Jeho životní dílo, Don Juan,báseň zahrnující 17 zpěvů, se řadí mezi nejvýznačnější dlouhé básně publikované v Anglii od Miltonova Ztraceného ráje. Don Juan, Byronovo mistrovské dílo, často nazývné eposem své doby, má kořeny hluboko v literární tradici a, ačkoliv bylo ranými viktoriány pokládáno za cosi šokujícího, zahrnuje soudobý svět ve všech jeho úrovních - společenské, politické, literární i ideologické.
Byronovský hrdina prostupuje většinu Byronova díla. Badatelé sledují literární historii byronovského hrdiny od Miltona a mnoho autorů a umělců hnutí romantismu (od 19. století a dále) vykazuje Byronův vliv. Byronovský hrdina představuje idealizovanou, ale zkaženou osobnost, jejíž atributy zahrnují:
veliké nadání
projevy silné vášně
znechucení společností a společenskými institucemi
nedostatek respektu k řádu a výsadám
protivenství v lásce, zapříčiněné společenským nátlakem či smrtí
buřičství
vyhnanství
skrývání nedobré minulosti
závěrečné sebedestruktivní jednání
Charakter
Lord Byron, podle všeho, měl obzvláště magnetickou osobnost – jeden může říkat překvapivě tak. On získal reputaci jako bytí nekonvenční, ekcentrický, nádherný a sporný. On byl náchylný k rozdílům nálady, který často byli zaujatí pozdnějšíma komentátory jako důkaz bipolárního nepořádku, obyčejně známý jako maniakální deprese.[pochvalná zmínka potřebovaný] Byron měl velkou lásku ke zvířatům, nejvíce skvěle pro Newfoundland pes jmenoval Boatswain; když Boatswain zkrátil vzteklinu, Byron údajně ošetřoval jej bez jakékoliv obavy stávat se kousnutý a nakažený. Lži loďmistra pohřbené u Newstead opatství a má památník větší než jeho pán je. Nápis, Byron je “epitaf ke psu”, se stal jedním jeho best-known pracuje.
Byron také pozoruhodně držel medvěda, zatímco on byl student na Trinity vysoké škole, Cambridge (údajně ven nelibosti Trinitya ovládá odporné domácí psy - on později navrhl, že medvěd žádat o přátelství vysoké školy). U jiných časů v jeho životě, Byron držel lišku, opice, papoušek, kočky, orel, vrána, sokol, pávi, slepice guineje, Egyptský jeřáb, jezevec, husy, a volavka.
Trvalý vliv
Re-založení společnosti Byrona [2] v roce 1971 odráží fascinaci tolik lidé mají pro Byrona a jeho práce. Tato společnost stala se velmi aktivní, vydávat učený každoroční časopis. Dnes asi 36 mezinárodních Byron společností funguje po celém světě a mezinárodní konference se koná každoročně. Stěží rok projde bez nové knihy o básníku se objevit. V posledních 20 rokách dva nové celovečerní filmy o něm clonily a televizní hra byla vysílání.
Byron vykonával označený vliv na Continental literaturu a umění a jeho reputace jako básník je vyšší v mnoha evropských zemích než v Anglii nebo Americe, ačkoli ne jak vysoce jak v jeho času. On také se objevil jako charakter v populární fikci, doklad jeho vlivu. Román Johna Crowleye Román lorda Byrona: Země večera (2005) zahrnuje rediscovery ztraceného rukopisu Lord Byron, jak dělá Frederick Prokosch je Missolonghi rukopis (1968). Byron se objeví, zatímco charakter v Timu Powersi je Stres její pozornosti (1989) a Walter Jon Williamsova novela Zeď, vypeckovat Crafta (1994), jak také v Susanně Clarkeové Jonathan Strange a pan Norrell (2004). Černé drama Manly Wade Wellman (Divné příběhy, 1938; Strašný rock a jiné riskantní lokality, 2001) zahrnuje rediscovery a výrobu ztracené hry Byron (od kterého Polidori je Vampyre byl plagován) mužem, který purports být potomek básníka.
Zobrazení televize zahrnují majora 2003 BBC dramatu na životě Byrona a menších vnějších okolnostech takový jak v epizodě Highlander: Série a Grim dobrodružství Billyho a Mandy.
Úplný obraz s Byronovou povahou jen byl možný v uplynulých letech s uvolňovat archívu Murraya, Byron je originální publikovatelé, kdo dříve odepřel kompromitující dopisy a vyučil u nejméně jednoho hlavního autora životopisů (Leslie Marchard) cenzurovat podrobnosti jeho bisexuality. (Opatrovník, 9. listopadu 2002)
Bibliografie
Hlavní díla:
Hodiny lenosti (1806)
Pěvci angličtiny a skotští recenzenti (1809) [3]
Childe Haroldova pouť (1812-1818) [4]
Giaour (1813) [5]
Nevěsta Abydos (1813)
Korzár (1814) [6]
Lara (1814)
Hebrejské melodie (1815)
Obležení Korinta (1816)
Parisina (1816)
Vězeň Chillon (1816) (text na Wikisource)
Sen (1816)
Prometheus (1816)
Tma (1816)
Manfred (1816) (text na Wikisource)
Bědování Tasso (1817)
Beppo (1817)
Mazeppa (1818)
Proroctví Dantea (1819)
Marino Faliero (1820)
Sardanapalus (1821)
Dva Foscari (1821)
Cain (1821)
Představa mínění (1821)
Nebe a země (1821)
Werner (1822)
Deformovaný převáděl (1822)
Věk bronzu (1823)
Island (1823)
Don Juan (1819-1824; neúplný na smrti Byrona v 1824)
Zlomky a jiné básně
Jde v kráse, jako chodívá
tma noci hvězdnou oblohou
a světla krása zářivá
i krása tmy v ní jedno jsou:
přísvitu něžná přediva,
jež pestré dny znát nemohou.
Snad každý stín, snad každý třpyt
navíc by půvab umenšil,
jenž v havraním je vlasu skryt,
zábleskem tvář jí osvětlil,
kde myšlenky se zdají dlít
tak čisté, jak zdroj čistý byl.
A na tváři a na čele
poklidném, mírném, výmluvném,
prozradí úsměv nesměle
dobro, jež je tu domovem,
dny v čisté lásce probdělé
a srdce vlídné k tvorům všem.
**************************
Buď s Bohem, jestli mroucí přání
za jiných blaho vzlétá výš,
mé v prázdno nevyzní pak lkání,
jež s jmenem Tvým jde v hvězdnou říš!
Pláč, slovo, vzdech, ať zmlknou již!
Než v oku slzné krve rmuť,
zkad lítost proudí, vycítíš
víc v jednom slově: S bohem buď!
Můj zrak je suchý, němý ret,
však v srdci, v mozku cítím plát
té neúkojné muky hnět,
ten bol, jenž nikdy nemůž' spát.
Má duše nechce více lkát,
ať žal a vášeň rve mou hruď,
vím jen - Co platno milovat?
a cítím pouze: S bohem buď!
**************************
Ne, tak blouznit nesmím déle,
blouzniti tak v noční tiš,
nechť plá srdce láskou vřele,
měsíc září v nebes výš.
Vlastní pochvu svou meč zničí,
srdce stráví tvoji hruď,
láska i ples, jež v ní klíčí,
ždají klid a ten jim buď!
Hned noc k slunci stáčí líce,
láska miluje zář hvězd,
a já blouznit nechci více,
na nebi když měsíc jest!
**************************
Prch půvab již, čár rozdrcen,
ten život zimnice jest sama,
smích radši volíme než sten,
nás opojení nejlíp klamá.
Myšlenky světlý okamžik
jen staré jizvy poodhalí,
kdo moudrý živ jak mučenník,
jak svatí živ, když umírali.
**************************
Žádná, věř mi, z všech dcer krásy
nesrovná se s krásou tvou,
zní mi sladké tvoje hlasy
jako hudba nad vodou,
když se moře zkolébalo,
jaté v čas by naslouchalo,
světlé vlnky jen se pění,
uspán zdřímne vítr v snění.
Půlnoční když měsíc z ticha
tká svůj řetěz v tůni vln,
jichž prs v spánku sotva dýchá
jak sen děcka čarupln;
duch můj před tebou se sklání,
plesem zpitý, v zadumání
zkolebán a prostý hoře
jako v letní večer moře.
**************************
SVÉMU SYNU
Ty vlasy len, ten modrý zrak,
jak matka měla právě tak,
ten důlek v bradě, růžný ret,
jenž smíchem krade srdce hned,
řka blažší době: Vrať se, stůj!
hne srdcem otce, hochu můj.
Ty jeho jméno zašeptneš,
kéž Willy, tvým by bylo též!
Pryč výčitky, jen o tě péčí
se vina moje těchou zléčí,
stín matky usmíří hněv svůj
a usměje se, hochu můj!
Hrob její tíží dávno zem,
tys odchován byl cizincem,
škleb provázel tvé zrození,
tvé jméno plen je proklení,
však přes vše vírou pevný stůj,
máš srdce otce, hochu můj!
Svět necitelný můž si lát;
mám práva přírody se vzdát?
Co mravokárce jsou mi vrásky?
Já žehnám ti, ó dítě lásky!
ples, mládí dá mi život tvůj!
já nad tebou bdím, hochu můj!
Teď sladko, jíti v stopách tvých,
než stářím tvář má plna ryh,
než do půl písku v sutkách žití,
mi bratrem, synem můžeš býti,
let námahu všech, život svůj
dám po právu ti, hochu můj!
Jsem nezkušen a příliš mlád,
žár otcův neomrazí chlad,
míň kdybys byl mi milený,
plá v tobě obraz Heleny!
Hruď šťastná jednou jí, ta svůj
slib dodrží již, hochu můj!
**************************
SLOKY KU INDICKÉ MELODII
Ach, poduško má sirá, sirá, sirá!
Kde jest můj milý, ach kde jest můj milý?
To on, jejž ve snu zřím jak vodstvem pílí,
tak v dáli - v dáli, vln jej proud kol svírá.
Ach, poduško má sirá, sirá, sirá!
Kde jeho skráň? Má hlava leží v lkání,
a hlava má se jako vrba sklání
bez lásky, sama - noc kol dlouhá, čírá.
Ach, ty má smutná, poduško má sirá!
Sny sladké sešly hrudi v bouři divé
za slzy, bdění, ať neumru dříve,
než vyvázne on z moře, jež jej svírá!
Pak, chceš-li, ne víc poduško má sirá,
ať ještě jednou cítím jeho ruce,
ať vidím jej, ať zhynu v sladké muce!
Ach, siré srdce! - Ach, poduško sirá!
**************************
NÁPIS
na náhrobek psu Newfoundlandskému.
Když zpupný člověk do země se vrátí,
jenž cenou nic však rodem svým vše platí,
nádheru sochař vyčerpává smutku,
tu urna hlásá ne to, čím byl vskutku,
leč čím měl býti, vše to v nápis vryto
se pyšní nad rovem, kam tělo skryto.
Pes, ubohý druh, nejlepší z všech v žití,
jenž pána první vítá, v boj se řítí,
a jehož srdce pro pána jen bije,
zaň dýchá, funí, béhá, skáče, žije,
ten mrtev klesá v hrob bez ocenění,
pro jeho živou duši ráje není,
neb člověk, ješitný červ, pro sebe
jen vymínil si nárok na nebe.
Ó člověče, máš v nájem pár zde chvil
sám zkažen mocí, abys otročil,
před tebou prchá, kdo tě pozná lépe,
bez formy oživené bláto slepé,
tvá láska chtíč, tvé přátelství klam, dým,
tvé slovo zradou, úsměv pokrytstvím,
Ty podlý rode, hrdý jmenem jen,
před zvířetem se zardi zahanben!
Vy, kol té prosté urny kteří jdete,
nic k pláči pro sebe tu nenajdete,
ó příteli, ten kámen hlásá zvěst:
Já jednoho jen měl - zde pohřben jest.
**************************
SLOKY PRO HUDBU
Žádná, věř mi, z všech dcer krásy
nesrovná se s krásou tvou,
zní mi sladké tvoje hlasy
jako hudba nad vodou,
když se moře zkolébalo,
jaté v čas by naslouchalo,
světlé vlnky jen se pění,
uspán zdřímne vítr v snění.
Půlnoční když měsíc z ticha
tká svůj řetěz v tůni vln,
jichž prs v spánku sotva dýchá
jak sen děcka čarupln;
duch můj před tebou se sklání,
plesem zpitý, v zadumání
zkolebán a prostý hoře
jako v letní večer moře.
**************************
SLOKY
Buď tichý duše tvé byt!
Krásnější vznesl duch
se k svatým nad těla kryt
v zánebí zářivý kruh.
Jak vítá rajský tě luh!
Zde božsky žila jsi již,
my víme, s tebou tvůj Bůh,
co stesku našeho tíž?
Prsť hrobu lehtá ti hruď,
pláň zeleň smaragdem výš!
Dál prchni stínů všech rmuť,
zvěst o tobě s námi když!
Jen kvítí s břečtanem skrýš
tvé urny zahalte kol,
pryč cypřiše! Co v šťastných tiš
dne pláč a pozemský bol?
**************************
NÁPIS NA LEBKU NA POHÁR UPRAVENOU
Pryč s bázní, jakby prch duch můj,
viz ve mně leb, jíž rovno není,
tak živé hlavy není - stůj!
Čím tryskám, není blábolení!
Jak ty jsem žila, pila, plála
a mřela - vyvrhla mne zem,
jen dopij, urážka to malá,
červ bolí víc, než styk s tvým rtem.
Krev hroznů hostit lépe jest
než červa živit slizký rod,
líp nápoj bohů v číši nést,
než v sobě tajit červa hlod.
Kde druhdy vtip můj hýřil snad,
cizímu vtipu posloužit;
lze, běda, když nám mozek schřad,
než vínem líp jej nahradit?
Pij, můžeš-li! Snad příští vnuk,
když jako já v hrob ulehneš,
tě zvedne z hlíny, veršů zvuk
a pitku s tebou začne též.
Proč ne? Vždyť v žití krátký sen,
kde zlo vše z hlav jen vytéká,
být nemohla než červům v plen
v cos dobrá být leb člověka?
**************************
ATHEŇANKO, NEŽ DÁL JDEM
Atheňanko, dál než jdem,
rychle zpět mé srdce sem!
Zadržet je - marný spěch,
tak si je i se vším nech!
co ti mohu s bohem dát?
Žití moje, mám tě rád!
Při tvvch kšticích, v zvůli své
egejský jež vítr rve,
při brvách, jichž stín se tměl
líbaje tvých líček běl,
zraku, jejž zřím srnou plát -
Žití moje, mám tě rád!
Při rtech, jež bych líbat chtěl,
tílku, jež jest plnost, běl,
při zárukách květů všech,
jež dí víc než ve slovech,
čím můž láska jásat, lkát -
Žití moje, mám tě rád!
Atheňanko! Musím jít,
plaň tvůj pro mne v dáli cit,
nechť jdu v Stambul po vlnách,
srdce, duše - v Athénách!
Lze žít a ne pro te plát?
Žití moje, mám tě rád!
**************************
PSÁNO PO PLAVBĚ ZE SESTU DO ABYDU
Když ve prosince temna bezdná
Leander denně skočil v proud,
(kde dívka, jež tu zkazku nezná?)
chtě šírým Hellespontem plout,
Když v zimní bouře burácení
svou Hero našel svěží zas,
ó Lásko, v také vášně hřmění,
já polituju oba nás!
Neb já, moderní slaboch pouhý,
kdy máj svým celym ohněm plál
v houň skrčen, télm vody proudy,
mním, Bůh ví co jsem dokázal.
Když on zmoh statně proudu ruch,
jak pochybná dost háje praví,
pro polibek, proč dál, ví Bůh,
plul pro lásku - já pro zvěst slávy.
Je otázka, kdo lepší díl
si vyvolil, ó smrtelníci?
zda smavý žert, boj ze všech sil,
on pro smrt a já pro zimnici?
**************************
SLOKY
Ne, tak blouznit nesmím déle,
blouzniti tak v noční tiš,
nechť plá srdce láskou vřele,
měsíc září v nebes výš.
Vlastní pochvu svou meč zničí,
srdce stráví tvoji hruď,
láska i ples, jež v ní klíčí,
ždají klid a ten jim buď!
Hned noc k slunci stáčí líce,
láska miluje zář hvězd,
a já blouznit nechci více,
na nebi když měsíc jest! .
*************************
SLOKY
Prch půvab již, čár rozdrcen,
ten život zimnice jest sama,
smích radši volíme než sten,
nás opojení nejlíp klamá.
Myšlenky světlý okamžik
jen staré jizvy poodhalí,
kdo moudrý živ jak mučenník,
jak svatí živ, když umírali.
**************************
KARNEVAL
Fragment z Beppa.
Je známo, neb by aspoň mělo být,
že ve všech zemích katolické víry
pár neděl, než se začne v postě žít,
od práce řádné spočine kraj šírý,
kast vyšších vrstvy tak i nižší lid
si koupí "proč", by kát se mohl z míry,
tož hudbou, tancem, zpěvem i mask poutí,
čím vůbec lze to dobře dosáhnouti.
Noc sotva halí nebe v stínů tlum
a čím jsou hustší, tím jest lépe jen,
milencům dražší nežli manželům
svor pruderie letí roztříštěn,
tu křepčí veselí, jdouc z domu v dům,
smích jeho, každého, kdo chce jest plen,
tu zpěv a řev zní, kvikot, trilků roje
a kytary a všehO druhu stroje.
Tu víří masky skvělé, fantastické
všech časů, národů, Žid s Moslemem,
clown, harlekin, jich nohy gymnastické,
Řek, Hindu, Yankee-Doudle s Římanem,
vše kroje, jen když nejsou katolické,
vše masky dovoleno volit všem,
jen kněžstva ať se nedotkne váš šprým!
Vám, liberalové, to v paměť dím.
Líp korunu si vyvoliti z hloží
než na korunu jediným jen stehem
se rouhat knéžím, na rožeň vás vloží,
vše marné vytáčky a ohně žehem
vás péci budou k větší slávě boží,
z vás každým Flegeton vzplá novým šlehem,
mší počtem kotlů žár když chcete zvrátit,
chlad kotlů svých vám dvojnásob je platit.
To víte-li, jen míru si vzít dejte
na šat i plášť, jak právě libo vám,
ať v Montmouth street či na Rage-Trade již spějte
dát, všeho k žertu jest i vážným hrám,
těch Vlach dost má, vy pouze pozor mějte,
že na zvučnější jména drží tam,
neb mimo Covent-Garden v Britsku místo
"piazza" zvané není, vím to jisto.
Ten svátek nazývá se karneval,
což přeložit, bych "masu vale" řek,
v ten před postem čas, pak by každý bral
jen za vděk rybami ať z moře, z řek,
proč před postem se takto baví, dál
vám vykládati, to mi není vděk,
snad v zdravici tak přátelům v zdar číše
se zvednou před odjezdem pošty výše.
Tak loučí se tam s masem celý svět
a s omáčkami silně pikantními,
dnů ryby špatné jedí čtyřicet
omáčky nejsou u nich obvyklými,
tu mnohým "fi" a "fuj" se zachví ret
a ucho kletbou, jež v mé nejde rýmy,
z úst cestujících, již od lůna matky
lososa nejedli než s kaprlátky .....
**************************
TMA
Já sen měl, jenž však nebyl zcela snem.
Již zářné slunce uhaslo a hvězdy
bloudily tmavé věčným prostorem
bez lesku, bez směru, zem ledová
se nesla slepá vzduchem bezlunným.
Šla jitra, mizela - však žádný den,
- své vášně člověk v hrůze zapomněl
té spousty, srdce všechněch zamrzla
za světlo jen k modlitbě sobecké.
U strážných žili ohňů jen a trůny
a králů paláce i chatrče,
vše obydlí, v nichž člověk přebývá,
majáky vzplály, města sžehnuta;
kol ohňů jich se lidé kupili,
by pohledli si ještě jednou v tvář.
Ti šťastní, kteří pod sopkami žili
zrak vzpjatý k horským jejich pochodním!
Jen hroznou ještě naději měl svět,
zažehnout lesy. - V málo hodinách
též zmizely a sténající kmeny
uhasly s praskotem - vše černé pak.
Tvář lidí v tomto světle zoufalém
rys měla nezemský, když míhavý
žeh přes ni šleh, tu jedni leželi
zrak v pláči skrývajíce, jiní zas
o pěstě brady opírali s šklebem
a jiní sem tam běhali a dřívím
svou tryznu živili a hleděli
jak blázni v nepokoji v nebes tmu
v ten rubáš světa zašlého a pak
v prach s kletbami se řvouce vrhali
a zuby skřípali, co ptáci diví
u země polétali hýkajíce
si otloukali křídla zbytečná.
Zvěř nejdivější krotká přišla, zmije
z děr vylezly a v dav se plazily
syčíce bez žihadla, byly zbity
za pokrm. Válka na mžik ztichnuvši
se znovu nažrala, chleb kupován
byl za krev, stranou každý sed a hltal
v pochmurném vzteku. Lásky nebylo,
zem byla jednou myšlenkou, jež Smrt,
bez slávy, nezbytná. Před hladem děs
všech nitro hlodal, lidé zmírali,
bez hrobů bylo maso jich i kosti,
kdo vychrtlý, byl hltán vychrtlým.
Pes pána napad - mimo jednoho
a tento věrný zůstal mrtvole,
vše ptáky, zvěř i lidi odháněje,
až hlad je zdávil, neb smrt pozvolně
jich rozviklala spráhlé čelistě,
sám žrádla nehledal, jen žalně vyl,
pak divě štěkl, ruku lízaje,
jež nemohla jej hladit v dík - a chcíp.
Dav hladu podlehal. Tu pouze dva
na živu zbyli z obrovského města
a tito soky byli. Setkali se
u hasnoucího uhlí při oltáři,
kde nakupené svaté nádoby
v nesvatý účel. Tito škrabali
a hrabali svou rukou kostnatou
ve vroucím popeli, jich vlahý dech
rozfoukal trochu žití, plamínek
si vzňali, jenž byl výsměch, výše zrak
při záři jeho zvedli, spatřili
druh druha tvář a - výkřik! - skonali.
Vzájemné hrůzy zjevem skonali
a nevěděli, komu na skráň z nich
hlad "Ďábel!" vryl! Svět prázdný dokola
kdys mocný, lidnatý byl, spousta teď
bez času, stromů, lidí, života,
jen spousta smrti, chaos ztvrdlé hlíny
a řeky, plesa, ocean - vše tiché
a v němých nepohnuty v hlubinách,
bez mužstva hnily lodě na moři,
jich stěžně drobily se do hlubin
a spaly bez příboje v propastech.
I vlny mrtvy, proudy pochovány,
jich vladař měsíc zhasl před tím již,
a větry hořely ve bahně vzduchu
a mraky zhynuly, jich pomoci
tma nepotřebovala, - sama Vesmír!
**************************
PROMETHEUS
Titane, očím nesmrtným
kterého bída smrtelnosti
nebyla smutnou skutečností,
jen utvořená bohům v šprým,
za věno snahy své cos vzal,
jen utrpení, tichý žal!
Tvou skála, sup i řetěz jest,
bol, který pýcha může snést,
jejž nikdo nezří, umírání
cit bolný, jenž v nás dusí lkání,
jenž hovoří jen v samotě,
a žárlivě před nebem stichne,
když poslouchá, a nezavzdychne,
až vyzní vzdech ten v prázdnotě!
Titane, boj provázel tebe,
boj s vůlí a boj s mukou let,
jenž mučí, nevraždí-li hned,
pak neúprosné dálné nebe
i losu slepá krutost zvláště,
pak hlavní princip zloba záště,
jež s plesem věci stvořila,
by s rozkoší je sbořila!
Ti nedopřáli klidu v hrobě,
dar věčnosti, dán krutý tobě,
však bohatýrsky tys jej nes.
Vztek hromovládce vyrval jen
ti hrozbu, která v žal jej vrhla,
v touž muku, jež v plen tebe strhla,
zřels příští svůj los vyplněn;
on úpěl - ty však ani hles.
Rozsudek jeho byl v tvém mlčení
a v jeho duši marné soužení,
o temných mocích tuchy stesk,
až chvěl se v jeho ruce blesk.
To božský zločin v pomoc jít
a po ruce mít těchu, radu,
v slabostí lidských dlouhou řadu,
svým duchem sílu lidem vlít!
Nechť nebes škleb ti v práci brání,
tvé velké, tiché vytrvání,
tvůj odboj a vzdor neustály,
v kterých se nezviklal tvůj duch,
jejž zem i nebe nezdolaly!
Zní silným naučením v sluch.
Tys symbol nám i znamení
lidského losu, lidské síly,
jak ty, to z božství temení,
z čistého zřídla v kalu pílí.
On částečné též rozpoznává,
že hrob jen jeho očekává,
zná bídu svou, svůj marný vzdor,
svůj chmurný život, jeden spor,
a jeho zbraní pouze duch,
jenž silný stojí v bědy ruch,
cit hlubý s vůlí plamennou,
jenž ať kol muka hrozná hřmí,
svou oblažen jest odměnou,
když ve vzdoru se probudí,
smrt změní ve své vítězství!
**************************
V DEN, KDYŽ JSEM DOVRŠIL 36TÝ ROK ŽIVOTA SVÉHO
Již čas, by srdce našlo klid,
když nemůž' jiné v neklid hnát,
ať nemohu milován být,
chci milovat!
Mé dny jsou žlutých listů změť,
mé lásky květ i plod ty tam,
a hoře, červ, rak zbyly teď --
jsem s nimi sám!
Plam, který háral nitrem mým,
jest jako sopka ostrovní,
ne pochodeň lze vznítit ním -
žár pohřební.
A naděj, žárlivost a strach,
trud i moc lásky prchly již,
díl její lepší - zbyla ach!
jen kruhů tíž.
Ne zde teď srdce ani skráň
vzpominek nesmí tížit tlum,
kde vavřín skráně rakve daň
jest hrdinům.
Zde prapor, meč a boje řež
a Sláva, Hellas hledí sem,
volnější nebyl Spartan též
na štítu svém.
Vstaň, Řecko! - Ne, to vstalo již,
můj duchu vstaň, kým, pomýšlej,
tvá krev se vrací k zdroji, slyš
a domů spěj!
Svých vyrvi vášní trn a hrot,
nehodné mužství z žil a cev,
tě chladným zanech krásy svod
i úsměv, zjev!
Nač po mládí lkát, k čemu žít?
Zde čerstvé smrti kyne břeh,
spěj na bojiště, vypustit
tam slední dech!
Hrob, jejž tu našel mnohý snad,
jej nehledaje, bohatýr,
hleď kolem, hledej, kde lze spat,
a vstup v svůj mír!
Tak zde jsi žil, ty britský velikáne,
zde tvoje srdce novým ohněm vzplálo,
zde zkvetly touhy doma pochované,
a v každé rosou tvoje božstí stálo.
Tam z rodných krajin záští vyštvali tě
a urvali tvou lásku neskonalou,
když rozvíjet se počla na úsvitě
tvým zlatým dítkem, tvojí Adou malou.
Ty, který srdce lidské znal jsi více
než chladný rozum suchých anatomů,
jenž miloval jsi jiných nad tisíce
a knězem byl jsi v lidstva velkém dómu;
Ty´s hnusným jedem záští otrávený,
jak bujný jelen v jihu spěchal kraje,
a vřelým nachem srdce zkrvácený,
svou slávou ozářil´s zem oné láje.
To nebe zde zas útěchu ti dalo,
zde mocný duch zas míru hledal skrýše,
a don Juanem, který zde se zrodil,
stal jsi se králem olympické výše.
Zde Sardanapal vykouzlen tvou mocí
a Faliera odvážlivé dílo,
zde srdce tvé za mile jasných nocí
tlum nových duše světů vykouzlilo.
A zdá se mi, že tady nad tím mořem
tvůj duch se vznáší v zlatých orlů roji,
a srdce tvé že naplněno hořem
je s osudem a časem posud v boji.
Vždyť nemohli tvé srdce pochovati
v té nízké, westminsterské hrobce mělké;
ten skrovný chrám, jak mohl místa dáti
as pro srdce tak zázračné a velké.
Byrone velký, jemuž svět byl malým,
zde v úctě posvátné svou kloním hlavu
a bojácně své bledé tváře halím,
vždyť sluncem věčným tvou zřím zářit slávu.
**************************
KDYŽ JSME SE LOUČILI
Když jsme se my dva loučili,
jen v tichu a slzách,
bez nadšení, napůl zlomeni,
na roky přetít vztah.
Tvoje tvář chladná a zbledlá,
polibek chladnější;
ta hodina předvídala
krutý žal pozdější.
Studivá rosa ranní,
na mé čelo padl chlad,
jenž tušil varování,
jež se má mým citem stát.
Tvé sliby, vše je zlomeno,
a světlým je osud tvůj;
já slyším říkat tvé jméno,
na tvé hanbě podíl můj.
Tebe přede mne sází,
umíráček vtírá se k uším;
ach, zachvění přichází -
proč byla jsi, drahá, pro mne vším?
Oni neví, já však mohl tě znát,
kdo tebe znal tak dobře: -
Dlouho, dlouho budu po tobě lkát,
mluvím až příliš hořce.
V tajnosti se potkáváme,
v tichu se trápím já,
že tvé srdce zapomene,
tvá duše podvést zná.
Kdybych tebe mohl potkat
po čase s roky dlouhými,
jak mohl bych tě přivítat?
Tichem a slzami.
**************************
NUŽE! JSI ŠT’ASTNÁ?
Nuže, jsi šťastná, jen mé nitro cítí,
že i mé štěstí by mohlo býti skutkem,
protože i mé srdce cítí tvé štěstí
tak upřímně, jak jednati bylo zvykem.
Manželovo požehnání skutkem se stát chce,
trochu žalu s vyhlídkou - štěstí jako příval;
ale pomiňme ty věci. Ach! Jak mé srdce
bych nenáviděl toho, jenž tě nemiloval!
Když jsem kdys viděl tvé oblíbené dítě,
já myslel, že žalem pukne moje srdce,
ale když usmálo se nevědomé robě,
já líbal jeho tvář kvůli jeho matce.
Já líbal ho a potlačoval vzdechy,
v jeho líci je otec vidět podobně,
ale pak to byly jeho oči - matky,
a ty oči byly plné lásky a mne.
Mary, sbohem! Já už musím pryč odejít:
Chvíle tebou požehnána, já zlomím vzdechy své,
však blízko tebe nemohl bych nikdy být,
protože srdce mé by mohlo brzy být zpět tvé.
Já soudil ten čas, já soudil i svou pýchu,
ty, jež měly utišit mé chlapecké vášně;
aniž jsem je znal, dokud nebyli jsme spolu,
já soudil své srdce ve všem - kromě naděje.
Doposud jsem byl klidný: Já čas měřil jsem,
avšak mé nitro by pohled tvůj rozechvěl,
ale nyní třást se by bylo zločinem,
my se setkali - ani nerv se nezachvěl.
Já viděl jsem tebe, pozoroval jsem tvář tvou,
v té tváři nezřel jsem zmatku podobenství;
ještě jeden pocit ti mohl býti stopou,
v mé duši byl chmurný klid mého zoufalství.
Pryč! Pryč! Zatracení mých snů dávných, ty
vzpomínky nesmí být nikdy probuzené:
Ach! Kde je ten proud pohádek bájných?
Mé hloupé srdce klidné buď, nebo zlomené.
**************************
NEPŘÍPOMÍNEJ MI, NEPŘÍPOMÍNEJ MI
Nepřipomínej mi, nepřipomínej mi
ty zmizelé hodiny, ta milování,
když celou svou duši byl jsem ti schopen dát;
hodiny, jež zapomenuty být nesmí,
než čas neztenčí naši sílu životní,
pak ty i já přestaneme existovat.
Je možné - abychom mohli zapomenout,
jak pohrávám si s tvými zlatými vlasy,
jak prudce tlouklo tvé neposedné srdce?
Ach! Při mé duši vidím ještě tebe plout,
s očima vlahýma, s ňadry božské krásy,
a rety, ač mlčící, dýchají v lásce.
Když se ty schoulená opíráš o hruď mou,
tvé oči odráží třpyt tak sladce,
jak napůl káraly, touhu podnítily,
stále jsme si bližší a bližší jsme si tmou,
naše žhavé rety poslechly by srdce,
jako když v polibcích navěky vydechly.
A pak snivé oči zavřené by byly,
prosí svá víčka, aby mohly vidět zář,
pak zahalí celou blankytnou oblohu,
zatímco dlouhé řasy lesk zatemněly,
zdálo se, že příliš kradou tvou skvělou tvář,
jak havraní peří bych hladil ve sněhu.
Sním v návrat poslední noci lásky naší,
a pravda říká - je to jen veliký sen,
byl skutečně sladší ve své fantazii,
než když jsem pro jiná srdce vzplál nadějí.
Ty oči, pro něž jsem nemohl zářit jen,
V nadšení jevily smutek skutečněji.
Nežli mi řekneš ne, nepřipomínej mi
hodiny, jež jsou navzdory odepsané;
však mohou ještě svou vůlí sen uzdravit,
dokud nás dva neobestře zapomnění,
budeme bez citu jako kus kamene,
jenž řekl, že my dva nebudeme více.
Chceš plakat, když jsem na dně?
Chceš plakat když jsem na dně?
Sladká paní! Opakuj ta slova
a pokud tě rmoutí, neříkej je znova,
nevzdal bych se té kruté bolesti nitra.
Mé srdce je smutné, naděje odešlá,
má krev proudí chladně nitrem těla mého;
a když zhynu já, potom budeš samotná
vzdychat nad místem mého spánku věčného.
A ještě se mi zdá, jak paprsek ticha
snadno rozžehne skrz můj chlad zář úzkosti
a pak, pro chvilku, můj zármutek nedýchá;
vím, že tvé srdce cítilo pro mne dosti.
Ach, sladká paní! Požehnaná slza tvá,
jež padne pro toho, kdo nemůže plakat;
ta vzácná kapka je dvojnásobně drahá
pro ty, jejichž oči nesmočila slza.
Sladká paní! Jak horké bylo srdce mé
s každým citem jemnější, blíž k srdci tvému,
ale krása sama okouzlovat přestane
toho ubožáka, stvořeného k žalu.
Chceš plakat když jsem na dně?
Sladká paní! Opakuj ta slova
a pokud tě rmoutí, neříkej je znova,
nevzdal bych se té kruté bolesti nitra.
**************************
Když všechno kolem skryla tma,
a rozum sloužit odpíral,
když zavedla mě cesta má,
když nevěděl jsem kudy dál.
V hluboké duši půlnoci,
kdy srdce bývá na vahách,
kdy slaboch nechce pomoci,
a opatrný mívá strach.
Když prchla láska, štěstí s ní,
a vítr pomluv začal dout,
tys byla hvězdou poslední,
jež nechtěla mi zapadnout
**************************
SLOKY
Když zářivý tvůj duch uletěl do nebes,
měj tělo pohřbené jen klid a mír ...
Chvat křídel duše tvé se příkře vzhůru do nebes,
tam k svatým, vysoko, až nad vesmír.
Jak tě tam přivítal zvuk rajských lyr,
ty, jež už na světě jsi byla andělem!
Když v boží náruči jsi našla klid a mír,
proč plakat nad tebou? Budiž ti lehká zem!
Tvé vlasy mazlivé chlad hlíny zasypal
a tráva zelená z ní žene stále výš!
My vzpomínáme dál ... Však smutek ni žal,
když někdy vzpomenem, z našich úst neslyšíš.
Vždyt‘ kvítí s břečt’anem tiskne se stále blíž,
ty dívko spanilá, k urně s tvým popelem.
Proč jsou tu cypřiše? A když ty v ráji sníš,
což smíme plakati? Budiž ti lehká zem!
**************************
NÁPIS NA LEBKU ZMĚNĚNOU V POHÁR
Byt‘ duch můj uprchl, je směšné mne se bát,
jsem lebka, příteli, již málo vyrovná se.
Jak nikdy živá jsem! A to , co vidíš plát,
světlem a tryskáním, to je tak blízké kráse.
To není bědný žvast! I já jsem kdysi živa
a potom umřela. Zem vyšplíchla mne sem.
Jen pij a neboj se, že bych ti ublížila,
červ víc mne urazí, než ty svým mladým rtem.
Než živit slimáky a červů chladný sliz,
at‘ víno raději se ve mně zlatě třpytí.
Lepší než ještěrky ( ty totéž řekl bys ),
je božským nápojem žíznivé pohostiti.
Já mnohé častokrát k slzám rozesmála,
neb věz, že bývala jsem samá žert a smích.
Ted‘, když můj mozek shnil ( ze mne se číše stala! ),
máš za to náhradu. A ta je z nejlepších:
víno ... ‚ó pij! Pij víc! Neb může se ti stát,
že někdo z vnuků tvých, až zahrabou tě v zem,
najde tvou lebku též. A možná jedinkrát
z ní víno bude pít ... A také s úsměvem ...
Proč ne, ó příteli¨! Když hlava, již jsi svíral,
je hnízdem zločinů, které v ní peleší,
( aby jí odporný červ potom rozežíral ),
proč vínu nemohla by dáti přístřeší?
**************************
SLOKY
Když plá srdce láskou ženy
a ne nebi hvězdy jsou,
nesmím blouznit vytržený
v měsíční noc hlubokou.
Zná meč zničit pochvou svoji,
srdce prsa zhubit též.
Láska v nich lká po pokoji,
kéž jej, lásko, nalezneš.
Já však nechci tebou zmírat
v záři hvězd, jež kropí zem.
Proto nesmím do nich zírat,
když plá měsíc nad mořem.
**************************
SLOKY
Když krása uprchne z tvých rysů mladistvých,
čím je dál život tvůj? Jen mráz a hluché snění ...
Však, než bys volil žal, ty vyvolíš si smích,
a když máš zklamán být, at‘ zklame opojení!
Pak nechat myšlenka jako blesk zasvítí
a jizvy odhalí. Ty staré, které bolí.
Jen moudří umějí svůj život dožíti
jak světci na poušti, jež v boji anděl skloní!
**************************
Když všechno kolem skryla tma,
a rozum sloužit odpíral,
když zavedla mě cesta má,
když nevěděl jsem kudy dál.
V hluboké duši půlnoci,
kdy srdce bývá na vahách,
kdy slaboch nechce pomoci,
a opatrný mívá strach.
Když prchla láska, štěstí s ní,
a vítr pomluv začal dout,
tys byla hvězdou poslední,
jež nechtěla mi zapadnout
***************************
Však ve třicítce je můj vlas šedý,
což potom až mi bude čtyřicet?
snad paruku koupím naposledy,
mé srdce není mladší dokud ještě kvet mě máj,
já utrácel své mládí tedy,
ani nemám více síly odplácet,
já zmarnil život, úrok i s kapitálem,
a duch můj kdys výbojný je zlomený málem.
Co tedy cílem slávy?
spíše kus jistý nejisté blány tvoří,
kdos nazval slézání to horské výše štít,
jejíž věčné do mlhy se noří.
Pro toto lid vraždí, káže, jindy píše,
a básník při noční se svíčce
moří, by měl až zbyde z něho kosti trochu
snad bídný obraz a horší sochu.
tma noci hvězdnou oblohou
a světla krása zářivá
i krása tmy v ní jedno jsou:
přísvitu něžná přediva,
jež pestré dny znát nemohou.
Snad každý stín, snad každý třpyt
navíc by půvab umenšil,
jenž v havraním je vlasu skryt,
zábleskem tvář jí osvětlil,
kde myšlenky se zdají dlít
tak čisté, jak zdroj čistý byl.
A na tváři a na čele
poklidném, mírném, výmluvném,
prozradí úsměv nesměle
dobro, jež je tu domovem,
dny v čisté lásce probdělé
a srdce vlídné k tvorům všem.
**************************
Buď s Bohem, jestli mroucí přání
za jiných blaho vzlétá výš,
mé v prázdno nevyzní pak lkání,
jež s jmenem Tvým jde v hvězdnou říš!
Pláč, slovo, vzdech, ať zmlknou již!
Než v oku slzné krve rmuť,
zkad lítost proudí, vycítíš
víc v jednom slově: S bohem buď!
Můj zrak je suchý, němý ret,
však v srdci, v mozku cítím plát
té neúkojné muky hnět,
ten bol, jenž nikdy nemůž' spát.
Má duše nechce více lkát,
ať žal a vášeň rve mou hruď,
vím jen - Co platno milovat?
a cítím pouze: S bohem buď!
**************************
Ne, tak blouznit nesmím déle,
blouzniti tak v noční tiš,
nechť plá srdce láskou vřele,
měsíc září v nebes výš.
Vlastní pochvu svou meč zničí,
srdce stráví tvoji hruď,
láska i ples, jež v ní klíčí,
ždají klid a ten jim buď!
Hned noc k slunci stáčí líce,
láska miluje zář hvězd,
a já blouznit nechci více,
na nebi když měsíc jest!
**************************
Prch půvab již, čár rozdrcen,
ten život zimnice jest sama,
smích radši volíme než sten,
nás opojení nejlíp klamá.
Myšlenky světlý okamžik
jen staré jizvy poodhalí,
kdo moudrý živ jak mučenník,
jak svatí živ, když umírali.
**************************
Žádná, věř mi, z všech dcer krásy
nesrovná se s krásou tvou,
zní mi sladké tvoje hlasy
jako hudba nad vodou,
když se moře zkolébalo,
jaté v čas by naslouchalo,
světlé vlnky jen se pění,
uspán zdřímne vítr v snění.
Půlnoční když měsíc z ticha
tká svůj řetěz v tůni vln,
jichž prs v spánku sotva dýchá
jak sen děcka čarupln;
duch můj před tebou se sklání,
plesem zpitý, v zadumání
zkolebán a prostý hoře
jako v letní večer moře.
**************************
SVÉMU SYNU
Ty vlasy len, ten modrý zrak,
jak matka měla právě tak,
ten důlek v bradě, růžný ret,
jenž smíchem krade srdce hned,
řka blažší době: Vrať se, stůj!
hne srdcem otce, hochu můj.
Ty jeho jméno zašeptneš,
kéž Willy, tvým by bylo též!
Pryč výčitky, jen o tě péčí
se vina moje těchou zléčí,
stín matky usmíří hněv svůj
a usměje se, hochu můj!
Hrob její tíží dávno zem,
tys odchován byl cizincem,
škleb provázel tvé zrození,
tvé jméno plen je proklení,
však přes vše vírou pevný stůj,
máš srdce otce, hochu můj!
Svět necitelný můž si lát;
mám práva přírody se vzdát?
Co mravokárce jsou mi vrásky?
Já žehnám ti, ó dítě lásky!
ples, mládí dá mi život tvůj!
já nad tebou bdím, hochu můj!
Teď sladko, jíti v stopách tvých,
než stářím tvář má plna ryh,
než do půl písku v sutkách žití,
mi bratrem, synem můžeš býti,
let námahu všech, život svůj
dám po právu ti, hochu můj!
Jsem nezkušen a příliš mlád,
žár otcův neomrazí chlad,
míň kdybys byl mi milený,
plá v tobě obraz Heleny!
Hruď šťastná jednou jí, ta svůj
slib dodrží již, hochu můj!
**************************
SLOKY KU INDICKÉ MELODII
Ach, poduško má sirá, sirá, sirá!
Kde jest můj milý, ach kde jest můj milý?
To on, jejž ve snu zřím jak vodstvem pílí,
tak v dáli - v dáli, vln jej proud kol svírá.
Ach, poduško má sirá, sirá, sirá!
Kde jeho skráň? Má hlava leží v lkání,
a hlava má se jako vrba sklání
bez lásky, sama - noc kol dlouhá, čírá.
Ach, ty má smutná, poduško má sirá!
Sny sladké sešly hrudi v bouři divé
za slzy, bdění, ať neumru dříve,
než vyvázne on z moře, jež jej svírá!
Pak, chceš-li, ne víc poduško má sirá,
ať ještě jednou cítím jeho ruce,
ať vidím jej, ať zhynu v sladké muce!
Ach, siré srdce! - Ach, poduško sirá!
**************************
NÁPIS
na náhrobek psu Newfoundlandskému.
Když zpupný člověk do země se vrátí,
jenž cenou nic však rodem svým vše platí,
nádheru sochař vyčerpává smutku,
tu urna hlásá ne to, čím byl vskutku,
leč čím měl býti, vše to v nápis vryto
se pyšní nad rovem, kam tělo skryto.
Pes, ubohý druh, nejlepší z všech v žití,
jenž pána první vítá, v boj se řítí,
a jehož srdce pro pána jen bije,
zaň dýchá, funí, béhá, skáče, žije,
ten mrtev klesá v hrob bez ocenění,
pro jeho živou duši ráje není,
neb člověk, ješitný červ, pro sebe
jen vymínil si nárok na nebe.
Ó člověče, máš v nájem pár zde chvil
sám zkažen mocí, abys otročil,
před tebou prchá, kdo tě pozná lépe,
bez formy oživené bláto slepé,
tvá láska chtíč, tvé přátelství klam, dým,
tvé slovo zradou, úsměv pokrytstvím,
Ty podlý rode, hrdý jmenem jen,
před zvířetem se zardi zahanben!
Vy, kol té prosté urny kteří jdete,
nic k pláči pro sebe tu nenajdete,
ó příteli, ten kámen hlásá zvěst:
Já jednoho jen měl - zde pohřben jest.
**************************
SLOKY PRO HUDBU
Žádná, věř mi, z všech dcer krásy
nesrovná se s krásou tvou,
zní mi sladké tvoje hlasy
jako hudba nad vodou,
když se moře zkolébalo,
jaté v čas by naslouchalo,
světlé vlnky jen se pění,
uspán zdřímne vítr v snění.
Půlnoční když měsíc z ticha
tká svůj řetěz v tůni vln,
jichž prs v spánku sotva dýchá
jak sen děcka čarupln;
duch můj před tebou se sklání,
plesem zpitý, v zadumání
zkolebán a prostý hoře
jako v letní večer moře.
**************************
SLOKY
Buď tichý duše tvé byt!
Krásnější vznesl duch
se k svatým nad těla kryt
v zánebí zářivý kruh.
Jak vítá rajský tě luh!
Zde božsky žila jsi již,
my víme, s tebou tvůj Bůh,
co stesku našeho tíž?
Prsť hrobu lehtá ti hruď,
pláň zeleň smaragdem výš!
Dál prchni stínů všech rmuť,
zvěst o tobě s námi když!
Jen kvítí s břečtanem skrýš
tvé urny zahalte kol,
pryč cypřiše! Co v šťastných tiš
dne pláč a pozemský bol?
**************************
NÁPIS NA LEBKU NA POHÁR UPRAVENOU
Pryč s bázní, jakby prch duch můj,
viz ve mně leb, jíž rovno není,
tak živé hlavy není - stůj!
Čím tryskám, není blábolení!
Jak ty jsem žila, pila, plála
a mřela - vyvrhla mne zem,
jen dopij, urážka to malá,
červ bolí víc, než styk s tvým rtem.
Krev hroznů hostit lépe jest
než červa živit slizký rod,
líp nápoj bohů v číši nést,
než v sobě tajit červa hlod.
Kde druhdy vtip můj hýřil snad,
cizímu vtipu posloužit;
lze, běda, když nám mozek schřad,
než vínem líp jej nahradit?
Pij, můžeš-li! Snad příští vnuk,
když jako já v hrob ulehneš,
tě zvedne z hlíny, veršů zvuk
a pitku s tebou začne též.
Proč ne? Vždyť v žití krátký sen,
kde zlo vše z hlav jen vytéká,
být nemohla než červům v plen
v cos dobrá být leb člověka?
**************************
ATHEŇANKO, NEŽ DÁL JDEM
Atheňanko, dál než jdem,
rychle zpět mé srdce sem!
Zadržet je - marný spěch,
tak si je i se vším nech!
co ti mohu s bohem dát?
Žití moje, mám tě rád!
Při tvvch kšticích, v zvůli své
egejský jež vítr rve,
při brvách, jichž stín se tměl
líbaje tvých líček běl,
zraku, jejž zřím srnou plát -
Žití moje, mám tě rád!
Při rtech, jež bych líbat chtěl,
tílku, jež jest plnost, běl,
při zárukách květů všech,
jež dí víc než ve slovech,
čím můž láska jásat, lkát -
Žití moje, mám tě rád!
Atheňanko! Musím jít,
plaň tvůj pro mne v dáli cit,
nechť jdu v Stambul po vlnách,
srdce, duše - v Athénách!
Lze žít a ne pro te plát?
Žití moje, mám tě rád!
**************************
PSÁNO PO PLAVBĚ ZE SESTU DO ABYDU
Když ve prosince temna bezdná
Leander denně skočil v proud,
(kde dívka, jež tu zkazku nezná?)
chtě šírým Hellespontem plout,
Když v zimní bouře burácení
svou Hero našel svěží zas,
ó Lásko, v také vášně hřmění,
já polituju oba nás!
Neb já, moderní slaboch pouhý,
kdy máj svým celym ohněm plál
v houň skrčen, télm vody proudy,
mním, Bůh ví co jsem dokázal.
Když on zmoh statně proudu ruch,
jak pochybná dost háje praví,
pro polibek, proč dál, ví Bůh,
plul pro lásku - já pro zvěst slávy.
Je otázka, kdo lepší díl
si vyvolil, ó smrtelníci?
zda smavý žert, boj ze všech sil,
on pro smrt a já pro zimnici?
**************************
SLOKY
Ne, tak blouznit nesmím déle,
blouzniti tak v noční tiš,
nechť plá srdce láskou vřele,
měsíc září v nebes výš.
Vlastní pochvu svou meč zničí,
srdce stráví tvoji hruď,
láska i ples, jež v ní klíčí,
ždají klid a ten jim buď!
Hned noc k slunci stáčí líce,
láska miluje zář hvězd,
a já blouznit nechci více,
na nebi když měsíc jest! .
*************************
SLOKY
Prch půvab již, čár rozdrcen,
ten život zimnice jest sama,
smích radši volíme než sten,
nás opojení nejlíp klamá.
Myšlenky světlý okamžik
jen staré jizvy poodhalí,
kdo moudrý živ jak mučenník,
jak svatí živ, když umírali.
**************************
KARNEVAL
Fragment z Beppa.
Je známo, neb by aspoň mělo být,
že ve všech zemích katolické víry
pár neděl, než se začne v postě žít,
od práce řádné spočine kraj šírý,
kast vyšších vrstvy tak i nižší lid
si koupí "proč", by kát se mohl z míry,
tož hudbou, tancem, zpěvem i mask poutí,
čím vůbec lze to dobře dosáhnouti.
Noc sotva halí nebe v stínů tlum
a čím jsou hustší, tím jest lépe jen,
milencům dražší nežli manželům
svor pruderie letí roztříštěn,
tu křepčí veselí, jdouc z domu v dům,
smích jeho, každého, kdo chce jest plen,
tu zpěv a řev zní, kvikot, trilků roje
a kytary a všehO druhu stroje.
Tu víří masky skvělé, fantastické
všech časů, národů, Žid s Moslemem,
clown, harlekin, jich nohy gymnastické,
Řek, Hindu, Yankee-Doudle s Římanem,
vše kroje, jen když nejsou katolické,
vše masky dovoleno volit všem,
jen kněžstva ať se nedotkne váš šprým!
Vám, liberalové, to v paměť dím.
Líp korunu si vyvoliti z hloží
než na korunu jediným jen stehem
se rouhat knéžím, na rožeň vás vloží,
vše marné vytáčky a ohně žehem
vás péci budou k větší slávě boží,
z vás každým Flegeton vzplá novým šlehem,
mší počtem kotlů žár když chcete zvrátit,
chlad kotlů svých vám dvojnásob je platit.
To víte-li, jen míru si vzít dejte
na šat i plášť, jak právě libo vám,
ať v Montmouth street či na Rage-Trade již spějte
dát, všeho k žertu jest i vážným hrám,
těch Vlach dost má, vy pouze pozor mějte,
že na zvučnější jména drží tam,
neb mimo Covent-Garden v Britsku místo
"piazza" zvané není, vím to jisto.
Ten svátek nazývá se karneval,
což přeložit, bych "masu vale" řek,
v ten před postem čas, pak by každý bral
jen za vděk rybami ať z moře, z řek,
proč před postem se takto baví, dál
vám vykládati, to mi není vděk,
snad v zdravici tak přátelům v zdar číše
se zvednou před odjezdem pošty výše.
Tak loučí se tam s masem celý svět
a s omáčkami silně pikantními,
dnů ryby špatné jedí čtyřicet
omáčky nejsou u nich obvyklými,
tu mnohým "fi" a "fuj" se zachví ret
a ucho kletbou, jež v mé nejde rýmy,
z úst cestujících, již od lůna matky
lososa nejedli než s kaprlátky .....
**************************
TMA
Já sen měl, jenž však nebyl zcela snem.
Již zářné slunce uhaslo a hvězdy
bloudily tmavé věčným prostorem
bez lesku, bez směru, zem ledová
se nesla slepá vzduchem bezlunným.
Šla jitra, mizela - však žádný den,
- své vášně člověk v hrůze zapomněl
té spousty, srdce všechněch zamrzla
za světlo jen k modlitbě sobecké.
U strážných žili ohňů jen a trůny
a králů paláce i chatrče,
vše obydlí, v nichž člověk přebývá,
majáky vzplály, města sžehnuta;
kol ohňů jich se lidé kupili,
by pohledli si ještě jednou v tvář.
Ti šťastní, kteří pod sopkami žili
zrak vzpjatý k horským jejich pochodním!
Jen hroznou ještě naději měl svět,
zažehnout lesy. - V málo hodinách
též zmizely a sténající kmeny
uhasly s praskotem - vše černé pak.
Tvář lidí v tomto světle zoufalém
rys měla nezemský, když míhavý
žeh přes ni šleh, tu jedni leželi
zrak v pláči skrývajíce, jiní zas
o pěstě brady opírali s šklebem
a jiní sem tam běhali a dřívím
svou tryznu živili a hleděli
jak blázni v nepokoji v nebes tmu
v ten rubáš světa zašlého a pak
v prach s kletbami se řvouce vrhali
a zuby skřípali, co ptáci diví
u země polétali hýkajíce
si otloukali křídla zbytečná.
Zvěř nejdivější krotká přišla, zmije
z děr vylezly a v dav se plazily
syčíce bez žihadla, byly zbity
za pokrm. Válka na mžik ztichnuvši
se znovu nažrala, chleb kupován
byl za krev, stranou každý sed a hltal
v pochmurném vzteku. Lásky nebylo,
zem byla jednou myšlenkou, jež Smrt,
bez slávy, nezbytná. Před hladem děs
všech nitro hlodal, lidé zmírali,
bez hrobů bylo maso jich i kosti,
kdo vychrtlý, byl hltán vychrtlým.
Pes pána napad - mimo jednoho
a tento věrný zůstal mrtvole,
vše ptáky, zvěř i lidi odháněje,
až hlad je zdávil, neb smrt pozvolně
jich rozviklala spráhlé čelistě,
sám žrádla nehledal, jen žalně vyl,
pak divě štěkl, ruku lízaje,
jež nemohla jej hladit v dík - a chcíp.
Dav hladu podlehal. Tu pouze dva
na živu zbyli z obrovského města
a tito soky byli. Setkali se
u hasnoucího uhlí při oltáři,
kde nakupené svaté nádoby
v nesvatý účel. Tito škrabali
a hrabali svou rukou kostnatou
ve vroucím popeli, jich vlahý dech
rozfoukal trochu žití, plamínek
si vzňali, jenž byl výsměch, výše zrak
při záři jeho zvedli, spatřili
druh druha tvář a - výkřik! - skonali.
Vzájemné hrůzy zjevem skonali
a nevěděli, komu na skráň z nich
hlad "Ďábel!" vryl! Svět prázdný dokola
kdys mocný, lidnatý byl, spousta teď
bez času, stromů, lidí, života,
jen spousta smrti, chaos ztvrdlé hlíny
a řeky, plesa, ocean - vše tiché
a v němých nepohnuty v hlubinách,
bez mužstva hnily lodě na moři,
jich stěžně drobily se do hlubin
a spaly bez příboje v propastech.
I vlny mrtvy, proudy pochovány,
jich vladař měsíc zhasl před tím již,
a větry hořely ve bahně vzduchu
a mraky zhynuly, jich pomoci
tma nepotřebovala, - sama Vesmír!
**************************
PROMETHEUS
Titane, očím nesmrtným
kterého bída smrtelnosti
nebyla smutnou skutečností,
jen utvořená bohům v šprým,
za věno snahy své cos vzal,
jen utrpení, tichý žal!
Tvou skála, sup i řetěz jest,
bol, který pýcha může snést,
jejž nikdo nezří, umírání
cit bolný, jenž v nás dusí lkání,
jenž hovoří jen v samotě,
a žárlivě před nebem stichne,
když poslouchá, a nezavzdychne,
až vyzní vzdech ten v prázdnotě!
Titane, boj provázel tebe,
boj s vůlí a boj s mukou let,
jenž mučí, nevraždí-li hned,
pak neúprosné dálné nebe
i losu slepá krutost zvláště,
pak hlavní princip zloba záště,
jež s plesem věci stvořila,
by s rozkoší je sbořila!
Ti nedopřáli klidu v hrobě,
dar věčnosti, dán krutý tobě,
však bohatýrsky tys jej nes.
Vztek hromovládce vyrval jen
ti hrozbu, která v žal jej vrhla,
v touž muku, jež v plen tebe strhla,
zřels příští svůj los vyplněn;
on úpěl - ty však ani hles.
Rozsudek jeho byl v tvém mlčení
a v jeho duši marné soužení,
o temných mocích tuchy stesk,
až chvěl se v jeho ruce blesk.
To božský zločin v pomoc jít
a po ruce mít těchu, radu,
v slabostí lidských dlouhou řadu,
svým duchem sílu lidem vlít!
Nechť nebes škleb ti v práci brání,
tvé velké, tiché vytrvání,
tvůj odboj a vzdor neustály,
v kterých se nezviklal tvůj duch,
jejž zem i nebe nezdolaly!
Zní silným naučením v sluch.
Tys symbol nám i znamení
lidského losu, lidské síly,
jak ty, to z božství temení,
z čistého zřídla v kalu pílí.
On částečné též rozpoznává,
že hrob jen jeho očekává,
zná bídu svou, svůj marný vzdor,
svůj chmurný život, jeden spor,
a jeho zbraní pouze duch,
jenž silný stojí v bědy ruch,
cit hlubý s vůlí plamennou,
jenž ať kol muka hrozná hřmí,
svou oblažen jest odměnou,
když ve vzdoru se probudí,
smrt změní ve své vítězství!
**************************
V DEN, KDYŽ JSEM DOVRŠIL 36TÝ ROK ŽIVOTA SVÉHO
Již čas, by srdce našlo klid,
když nemůž' jiné v neklid hnát,
ať nemohu milován být,
chci milovat!
Mé dny jsou žlutých listů změť,
mé lásky květ i plod ty tam,
a hoře, červ, rak zbyly teď --
jsem s nimi sám!
Plam, který háral nitrem mým,
jest jako sopka ostrovní,
ne pochodeň lze vznítit ním -
žár pohřební.
A naděj, žárlivost a strach,
trud i moc lásky prchly již,
díl její lepší - zbyla ach!
jen kruhů tíž.
Ne zde teď srdce ani skráň
vzpominek nesmí tížit tlum,
kde vavřín skráně rakve daň
jest hrdinům.
Zde prapor, meč a boje řež
a Sláva, Hellas hledí sem,
volnější nebyl Spartan též
na štítu svém.
Vstaň, Řecko! - Ne, to vstalo již,
můj duchu vstaň, kým, pomýšlej,
tvá krev se vrací k zdroji, slyš
a domů spěj!
Svých vyrvi vášní trn a hrot,
nehodné mužství z žil a cev,
tě chladným zanech krásy svod
i úsměv, zjev!
Nač po mládí lkát, k čemu žít?
Zde čerstvé smrti kyne břeh,
spěj na bojiště, vypustit
tam slední dech!
Hrob, jejž tu našel mnohý snad,
jej nehledaje, bohatýr,
hleď kolem, hledej, kde lze spat,
a vstup v svůj mír!
Tak zde jsi žil, ty britský velikáne,
zde tvoje srdce novým ohněm vzplálo,
zde zkvetly touhy doma pochované,
a v každé rosou tvoje božstí stálo.
Tam z rodných krajin záští vyštvali tě
a urvali tvou lásku neskonalou,
když rozvíjet se počla na úsvitě
tvým zlatým dítkem, tvojí Adou malou.
Ty, který srdce lidské znal jsi více
než chladný rozum suchých anatomů,
jenž miloval jsi jiných nad tisíce
a knězem byl jsi v lidstva velkém dómu;
Ty´s hnusným jedem záští otrávený,
jak bujný jelen v jihu spěchal kraje,
a vřelým nachem srdce zkrvácený,
svou slávou ozářil´s zem oné láje.
To nebe zde zas útěchu ti dalo,
zde mocný duch zas míru hledal skrýše,
a don Juanem, který zde se zrodil,
stal jsi se králem olympické výše.
Zde Sardanapal vykouzlen tvou mocí
a Faliera odvážlivé dílo,
zde srdce tvé za mile jasných nocí
tlum nových duše světů vykouzlilo.
A zdá se mi, že tady nad tím mořem
tvůj duch se vznáší v zlatých orlů roji,
a srdce tvé že naplněno hořem
je s osudem a časem posud v boji.
Vždyť nemohli tvé srdce pochovati
v té nízké, westminsterské hrobce mělké;
ten skrovný chrám, jak mohl místa dáti
as pro srdce tak zázračné a velké.
Byrone velký, jemuž svět byl malým,
zde v úctě posvátné svou kloním hlavu
a bojácně své bledé tváře halím,
vždyť sluncem věčným tvou zřím zářit slávu.
**************************
KDYŽ JSME SE LOUČILI
Když jsme se my dva loučili,
jen v tichu a slzách,
bez nadšení, napůl zlomeni,
na roky přetít vztah.
Tvoje tvář chladná a zbledlá,
polibek chladnější;
ta hodina předvídala
krutý žal pozdější.
Studivá rosa ranní,
na mé čelo padl chlad,
jenž tušil varování,
jež se má mým citem stát.
Tvé sliby, vše je zlomeno,
a světlým je osud tvůj;
já slyším říkat tvé jméno,
na tvé hanbě podíl můj.
Tebe přede mne sází,
umíráček vtírá se k uším;
ach, zachvění přichází -
proč byla jsi, drahá, pro mne vším?
Oni neví, já však mohl tě znát,
kdo tebe znal tak dobře: -
Dlouho, dlouho budu po tobě lkát,
mluvím až příliš hořce.
V tajnosti se potkáváme,
v tichu se trápím já,
že tvé srdce zapomene,
tvá duše podvést zná.
Kdybych tebe mohl potkat
po čase s roky dlouhými,
jak mohl bych tě přivítat?
Tichem a slzami.
**************************
NUŽE! JSI ŠT’ASTNÁ?
Nuže, jsi šťastná, jen mé nitro cítí,
že i mé štěstí by mohlo býti skutkem,
protože i mé srdce cítí tvé štěstí
tak upřímně, jak jednati bylo zvykem.
Manželovo požehnání skutkem se stát chce,
trochu žalu s vyhlídkou - štěstí jako příval;
ale pomiňme ty věci. Ach! Jak mé srdce
bych nenáviděl toho, jenž tě nemiloval!
Když jsem kdys viděl tvé oblíbené dítě,
já myslel, že žalem pukne moje srdce,
ale když usmálo se nevědomé robě,
já líbal jeho tvář kvůli jeho matce.
Já líbal ho a potlačoval vzdechy,
v jeho líci je otec vidět podobně,
ale pak to byly jeho oči - matky,
a ty oči byly plné lásky a mne.
Mary, sbohem! Já už musím pryč odejít:
Chvíle tebou požehnána, já zlomím vzdechy své,
však blízko tebe nemohl bych nikdy být,
protože srdce mé by mohlo brzy být zpět tvé.
Já soudil ten čas, já soudil i svou pýchu,
ty, jež měly utišit mé chlapecké vášně;
aniž jsem je znal, dokud nebyli jsme spolu,
já soudil své srdce ve všem - kromě naděje.
Doposud jsem byl klidný: Já čas měřil jsem,
avšak mé nitro by pohled tvůj rozechvěl,
ale nyní třást se by bylo zločinem,
my se setkali - ani nerv se nezachvěl.
Já viděl jsem tebe, pozoroval jsem tvář tvou,
v té tváři nezřel jsem zmatku podobenství;
ještě jeden pocit ti mohl býti stopou,
v mé duši byl chmurný klid mého zoufalství.
Pryč! Pryč! Zatracení mých snů dávných, ty
vzpomínky nesmí být nikdy probuzené:
Ach! Kde je ten proud pohádek bájných?
Mé hloupé srdce klidné buď, nebo zlomené.
**************************
NEPŘÍPOMÍNEJ MI, NEPŘÍPOMÍNEJ MI
Nepřipomínej mi, nepřipomínej mi
ty zmizelé hodiny, ta milování,
když celou svou duši byl jsem ti schopen dát;
hodiny, jež zapomenuty být nesmí,
než čas neztenčí naši sílu životní,
pak ty i já přestaneme existovat.
Je možné - abychom mohli zapomenout,
jak pohrávám si s tvými zlatými vlasy,
jak prudce tlouklo tvé neposedné srdce?
Ach! Při mé duši vidím ještě tebe plout,
s očima vlahýma, s ňadry božské krásy,
a rety, ač mlčící, dýchají v lásce.
Když se ty schoulená opíráš o hruď mou,
tvé oči odráží třpyt tak sladce,
jak napůl káraly, touhu podnítily,
stále jsme si bližší a bližší jsme si tmou,
naše žhavé rety poslechly by srdce,
jako když v polibcích navěky vydechly.
A pak snivé oči zavřené by byly,
prosí svá víčka, aby mohly vidět zář,
pak zahalí celou blankytnou oblohu,
zatímco dlouhé řasy lesk zatemněly,
zdálo se, že příliš kradou tvou skvělou tvář,
jak havraní peří bych hladil ve sněhu.
Sním v návrat poslední noci lásky naší,
a pravda říká - je to jen veliký sen,
byl skutečně sladší ve své fantazii,
než když jsem pro jiná srdce vzplál nadějí.
Ty oči, pro něž jsem nemohl zářit jen,
V nadšení jevily smutek skutečněji.
Nežli mi řekneš ne, nepřipomínej mi
hodiny, jež jsou navzdory odepsané;
však mohou ještě svou vůlí sen uzdravit,
dokud nás dva neobestře zapomnění,
budeme bez citu jako kus kamene,
jenž řekl, že my dva nebudeme více.
Chceš plakat, když jsem na dně?
Chceš plakat když jsem na dně?
Sladká paní! Opakuj ta slova
a pokud tě rmoutí, neříkej je znova,
nevzdal bych se té kruté bolesti nitra.
Mé srdce je smutné, naděje odešlá,
má krev proudí chladně nitrem těla mého;
a když zhynu já, potom budeš samotná
vzdychat nad místem mého spánku věčného.
A ještě se mi zdá, jak paprsek ticha
snadno rozžehne skrz můj chlad zář úzkosti
a pak, pro chvilku, můj zármutek nedýchá;
vím, že tvé srdce cítilo pro mne dosti.
Ach, sladká paní! Požehnaná slza tvá,
jež padne pro toho, kdo nemůže plakat;
ta vzácná kapka je dvojnásobně drahá
pro ty, jejichž oči nesmočila slza.
Sladká paní! Jak horké bylo srdce mé
s každým citem jemnější, blíž k srdci tvému,
ale krása sama okouzlovat přestane
toho ubožáka, stvořeného k žalu.
Chceš plakat když jsem na dně?
Sladká paní! Opakuj ta slova
a pokud tě rmoutí, neříkej je znova,
nevzdal bych se té kruté bolesti nitra.
**************************
Když všechno kolem skryla tma,
a rozum sloužit odpíral,
když zavedla mě cesta má,
když nevěděl jsem kudy dál.
V hluboké duši půlnoci,
kdy srdce bývá na vahách,
kdy slaboch nechce pomoci,
a opatrný mívá strach.
Když prchla láska, štěstí s ní,
a vítr pomluv začal dout,
tys byla hvězdou poslední,
jež nechtěla mi zapadnout
**************************
SLOKY
Když zářivý tvůj duch uletěl do nebes,
měj tělo pohřbené jen klid a mír ...
Chvat křídel duše tvé se příkře vzhůru do nebes,
tam k svatým, vysoko, až nad vesmír.
Jak tě tam přivítal zvuk rajských lyr,
ty, jež už na světě jsi byla andělem!
Když v boží náruči jsi našla klid a mír,
proč plakat nad tebou? Budiž ti lehká zem!
Tvé vlasy mazlivé chlad hlíny zasypal
a tráva zelená z ní žene stále výš!
My vzpomínáme dál ... Však smutek ni žal,
když někdy vzpomenem, z našich úst neslyšíš.
Vždyt‘ kvítí s břečt’anem tiskne se stále blíž,
ty dívko spanilá, k urně s tvým popelem.
Proč jsou tu cypřiše? A když ty v ráji sníš,
což smíme plakati? Budiž ti lehká zem!
**************************
NÁPIS NA LEBKU ZMĚNĚNOU V POHÁR
Byt‘ duch můj uprchl, je směšné mne se bát,
jsem lebka, příteli, již málo vyrovná se.
Jak nikdy živá jsem! A to , co vidíš plát,
světlem a tryskáním, to je tak blízké kráse.
To není bědný žvast! I já jsem kdysi živa
a potom umřela. Zem vyšplíchla mne sem.
Jen pij a neboj se, že bych ti ublížila,
červ víc mne urazí, než ty svým mladým rtem.
Než živit slimáky a červů chladný sliz,
at‘ víno raději se ve mně zlatě třpytí.
Lepší než ještěrky ( ty totéž řekl bys ),
je božským nápojem žíznivé pohostiti.
Já mnohé častokrát k slzám rozesmála,
neb věz, že bývala jsem samá žert a smích.
Ted‘, když můj mozek shnil ( ze mne se číše stala! ),
máš za to náhradu. A ta je z nejlepších:
víno ... ‚ó pij! Pij víc! Neb může se ti stát,
že někdo z vnuků tvých, až zahrabou tě v zem,
najde tvou lebku též. A možná jedinkrát
z ní víno bude pít ... A také s úsměvem ...
Proč ne, ó příteli¨! Když hlava, již jsi svíral,
je hnízdem zločinů, které v ní peleší,
( aby jí odporný červ potom rozežíral ),
proč vínu nemohla by dáti přístřeší?
**************************
SLOKY
Když plá srdce láskou ženy
a ne nebi hvězdy jsou,
nesmím blouznit vytržený
v měsíční noc hlubokou.
Zná meč zničit pochvou svoji,
srdce prsa zhubit též.
Láska v nich lká po pokoji,
kéž jej, lásko, nalezneš.
Já však nechci tebou zmírat
v záři hvězd, jež kropí zem.
Proto nesmím do nich zírat,
když plá měsíc nad mořem.
**************************
SLOKY
Když krása uprchne z tvých rysů mladistvých,
čím je dál život tvůj? Jen mráz a hluché snění ...
Však, než bys volil žal, ty vyvolíš si smích,
a když máš zklamán být, at‘ zklame opojení!
Pak nechat myšlenka jako blesk zasvítí
a jizvy odhalí. Ty staré, které bolí.
Jen moudří umějí svůj život dožíti
jak světci na poušti, jež v boji anděl skloní!
**************************
Když všechno kolem skryla tma,
a rozum sloužit odpíral,
když zavedla mě cesta má,
když nevěděl jsem kudy dál.
V hluboké duši půlnoci,
kdy srdce bývá na vahách,
kdy slaboch nechce pomoci,
a opatrný mívá strach.
Když prchla láska, štěstí s ní,
a vítr pomluv začal dout,
tys byla hvězdou poslední,
jež nechtěla mi zapadnout
***************************
Však ve třicítce je můj vlas šedý,
což potom až mi bude čtyřicet?
snad paruku koupím naposledy,
mé srdce není mladší dokud ještě kvet mě máj,
já utrácel své mládí tedy,
ani nemám více síly odplácet,
já zmarnil život, úrok i s kapitálem,
a duch můj kdys výbojný je zlomený málem.
Co tedy cílem slávy?
spíše kus jistý nejisté blány tvoří,
kdos nazval slézání to horské výše štít,
jejíž věčné do mlhy se noří.
Pro toto lid vraždí, káže, jindy píše,
a básník při noční se svíčce
moří, by měl až zbyde z něho kosti trochu
snad bídný obraz a horší sochu.
LARA - povídková báseň
Zpěv prvý
I.
Ples panstvím Larovým se rozléhal,
jak poddaný by jha jen zpola dbal:
Pán domu, marně ždaný drahně let,
sám vyhostiv se kdys, se vrátil zpět.
Jas na tvářích a v síních čilý spěch,
po stolech číše, prapor na valech;
svítajíc okny, pestrou malbou skla,
v dům hosty zve zář krbu nezvyklá;
ti kol se druží hlučným skupením, —
jich hovor ryčný, zrak plá nadšením.
II.
Pán Lary domů navrátil se zas;
Proč před tím skřížil vlny modro jas?
Na sebe odkázán, když osiřel,
byl sám si pánem, — sobě vládnout měl;
kdo smutný odkaz ten kdy nastoupil,
vždy vlastní srdce o klid oloupil! —
Byl bez rádce a špatně značena
proň cesta byla, jež zlo znamená,
v ten čas, kdy nejvíc třeba kázně nám
ved mladý Lara muže zralé sám.
Nemožno dnes i trapno stopovat
po bludných cestách původ jeho vad;
byl krátký běh, jímž na sráz puzen byl,
dost dlouhý však, by půl jej zahubil.
III.
A Lara opustil svých předků zem;
co posledním jí kynul pozdravem,
zvěst každá o něm víc se ztrácela,
až z obzoru všem zmizel docela.
Že pán je pryč, man jeho mohl říc’,
neb věděl jen, že doma není víc:
stich naprosto — až z temna představy
chlad povstal k němu, stín rost obavy.
Zní zřídka síní jeho jméno teď,
rám zvolna schází, obraz jeho zbled,
nevěsta se mu s jiným zadala,
vymřeli staří, mláď ho neznala.
„Přec stále žije,“ — zlobně dědic děl,
že záhy příliš smutek nosit chtěl.
Sto erbů chmurných v lesku kovovém
skví v útulku se Larů hrobovém:
po jednom ptá se ještě mrtvých rod —
ten gotické té klenbě byl by vhod.
IV.
Tu posléz domů náhle zavítal,
říc těžko proč a odkud se tu vzal;
po shledání však každý zvědět chtiv,
ne že tu jest, než proč nepřišel dřív.
Průvodu neměl, — jiný nešel s ním,
než panoš mladý, cizý vzezřením.
Čas pílí rázem, léta prchají
všem mimo dům i kdož v něm meškají, —
že o Larovi zpráv však scházelo,
i křídlo času v letu zemdlelo.
Každý jej zná a vítá, přes to jen
mu nevěří, — všem minulost jak sen.
Jeť Lara v mužném věku, žití trud
i čas jej změnily — jen poněkud;
nechť dřív snad vady jakékoliv měl,
pro jeho los svět na ně zapomněl,
nic zlého o něm známo nebylo
a jméno rodu všem zaň ručilo;
byl v mládí hrd a všechen jeho hřích,
že liboval si v činech odvážných, —
ty však, v neřest-li čas je nezvrátí,
se bez slz, trudu z mysle vytratí.
V.
A že se ztratily, lze dobře říc,
čím Lara býval dřív, tím není víc.
Skráň jeho, čelo, vráskou rozryty,
že těžké boje — měl již odbyty.
Pych, bez někdejší vášně, žáru prost,
chlad upjatý, k vší chvále lhostejnost,
vzlet ducha, důvtip, jenž se v lidech znal
a rázem v ledví jejich pronikal,
sarkasmus řečí lehce vržených,
msta duší to ve světě zrazených,
jenž zdánlivě si s druhým pohrává,
než zraňuje víc, než sok přiznává,
toť zvláštnost jeho, — ale nad to vloh
měl víc než řeč, neb pohled zjevit moh.
Čest, láska, sláva, — meta zářivá —
jež každý chce, než zřídka nabývá,
víc v srdce jeho nevtínaly spár,
však znát, že plál kdys v něm jich živý žár
a člověk marně cit ten znát by chtěl,
jenž tvář mu časem jak blesk přeletěl.
VI.
Rád dotaz na minulost neslyšel,
o divech mlčel, pouštích, kudy spěl,
o zemích dalekých, jež cestou stih
a stejně jak on světu neznámých.
Měl bystrý zrak a mysl pátravou
i neminul se cílem výpravou; —
co zřel však, nelíčil jak záhodno,
že cizých mysli neměl za hodno
a víc-li dotazů se hlásilo,
tvář náhle svraštil, — slov mu ubylo.
VII.
V radosti nad tím, že se shledali,
jej doma všichni vřele vítali;
jsa urozený, skvěle vychován,
znal s velmoži se země jsa k nim zván.
Vhod přicházel mu zábav šum a kvas,
kde v smíchu jim i v nudě plynul čas,
však jako divák, stoje opodál,
shon druhých nesdílel, jím pohrdal,
byl cizím tomu, co je poutalo,
bez víry v štěstí, jež mu selhalo,
necenil zisk, v čest stejně nevěře
jak v přízeň žen, neb trýzeň soupeře.
V kruh tajemný klad si jej smyslů klam
kde bráně jiným vstoupit, — byl jen sám;
jak výčitkou zrak jeho zarážel
a svévoli i vtipu překážel.
Kdo z bázlivějších byl mu na očích,
buď strachem šeptal jen, neb zcela ztich,
těm druhým však, — byť málu, — naopak
se Lara lepším zdál než jeho zrak
VIII.
Věc divná, — v mládí činů žádostiv,
prah’ po zápasu, rozkoše byl chtiv,
boj, ženy, moře, vše co vnadilo
jej požitkem, či smrtí hrozilo,
byl jeho cíl. Co měl, vše v sázku dal,
by strast neb radost za to vyzískal, —
ne středního cos. Hodlalť námahou.
svých citů stišit vřavu neblahou:
Vír jeho srdce snes jen s odporem,
co slabších živlů bylo výtvorem
a v smělém letu ptal se jeho duch,
zda za oblohou vyšší kdos než bůh.
Rab vášní, pudů svých od dávných dnů,
jak vystřízlivěl z divokého snu?
Žel! — Neřek, to! — než klnul na osud,
že jemu srdce dosud bije v hruď!
IX.
Dřív zdrojem vědy byl mu širý svět,
tím víc jej poutal obsah knihy teď;
jsa lidí vzdálen, oběť chmurných snů,
v svých síních tráví den, noc nejednu.
Kdo přec měl styk s ním, přiznal později,
že dlouho v noc zvuk jeho šlépějí
zněl chodbou, kde sbor předků mračných čel
z gotických rámů přísně vyhlížel.
Pak hlas prý šeptal: „To se nesmí říc —“
ne jeho však, zdál nadzemským se víc.
Žert stranou! I víc lidí vidělo,
co nelze říc, než co být nemělo.
Proč na leb zří? K ní odpor nechová?
jen zvrhlý člověk vzal ji z hřbitova;
tu před sebou má, vedle svazků knih
ne k hrůze své, než pro strach ostatních.
Proč, když svět usnul, klid si nechtěl přát?
Proč nezval hosty, hudbu nemá rád?
Tu vada kdes! — Než z čeho sestává?
To zvěst by byla — příliš zdlouhavá.
I těch je dost, jichž choulostivý cit
co znal, se zdráhal víc než naznačit.
„Chtít vše jen říc!“ Tak o svém pánovi
při stolu mluví sluzi Larovi.
X.
Noc! Hvězdami plá Lary jasný brod,
jež svitem paprsků se noří z vod;
proud je tak tichý, bez hnutí se zdál
a přece prchá jako štěstí dál,
zrcadle v hloubi v kráse zázračné
nesmrtná světla, výše oblačné:
Jest stromy vrouben vnadný jeho břeh
a včela vznáší se tu po květech,
z nichž věnec vila Dianina cnost
a lásce nabízí je Nevinnost.
Toť na břehu — a v stromů úpatí
se řeka jak had leskne, klikatí.
Vše vůkol ticho, mír vlá z niv a lad,
že netřeba se cestou duchů bát,
neb nezlákala žádnou moc by zlou,
procházka v záři té, v noc takovou!
Je chvíle taká pro dobrého jen:
Tak Lara řek si, nijak rozrušen
a mlčky ubíral se v zámek zpět;
výjevů takých nesnes jeho hled,
vzpomínkou byly na jiný mu čas,
na nebe krasší, hlubší luny jas,
na kratší noci, srdce, po nichž stesk —
ne! — ať skráň jakkoli mu tříští blesk,
proň taká noc, noc krásy byla z těch,
jímž jeho srdce bylo na posměch
XI.
V svou osamělou síň se navracel,
stín jeho vysoký se po zdi chvěl:
Znát na ní malby, — vše co z neřesti
neb cností zbylo, kromě pověsti,
již neurčité, mimo klenby chlad,
kde předků prach skryt s množstvím jejich vad,
krom mála řádků slávy líčené
v kronice místní, po věk šířené,
jíž chválí pak neb haní dějiny,
kde lže se pravdou, lže však z většiny.
Co zamyšlený v komnatě své stál
a mřížemi luny svit dopadal,
v síň na dlažbu, po vetchém štítu střech,
na svaté, kteří v malbě na oknech
se modlili a rostli soumrakem
jak v žití, — byť ne všedním — před zrakem:
Plášť sobolí, mrak v očích, po líci
a péro nad hlavou mu vlající
jej v přízrak měnily, jímž obléká
strach, rovu hrůzu, děse člověka.
XII.
Jest půlnoc, — vše spí; sporý lampy svit
jak by se zdráhal tmu kol osvětlit.
Z Larovy síně v tom hluk zaleh v noc —
křik zoufalý, volání o pomoc!!
Pak táhlý skřek — a ticho! — Zda ten křik
všem ledví srdce v spánku nepronik?
Jsou vzhůru již a s chvějnou odvahou
se řítí tam, kde na pomoc se zvou,
s oharkem v ruce, každý zděšený,
zbraň pouze nahou strhnuv se stěny.
XIII.
Jak mramor dlažby, chladný, bez citu
tu Lara ležel v luny úsvitu
zsinale bled a zpola vytasen
meč jeho stranou, v křeči odhozen.
Přec mužným jest, či do té chvíle byl,
nechť vzdor mu stínem tvář byl zakalil,
znát na ústech, že přání odvety
byť s hrůzou smíseno chví jeho rty,
jest blesk to hrozby zpola vyřčené
cos s klatby duše, v pychu zraněné.
Zrak jeho přivřen, než i v mdlobě své
v boj pohledem jak gladiator zve,
tím pohledem, jenž sám již porážel,
leč pod řasou teď v hrozném klidu tkvěl.
I zvedli ho! Hle! mluví, vydech v ráz
a jeho tvář se snědě barví zas,
rty zrudly, zrak, ač matný doposud,
kol divě krouží, v činnost každý úd
se zvolna vrací, — avšak rodná zem
se nezdá znít slov jeho výrazem.
Všem stačilo, co právě slyšeli,
by jeho řeč za vlastní neměli.
A cizí byla! — Tou s kýms hovor ved,
jenž vzdálen, nemoh dát mu odpověď.
XIV.
Jen panoš jeho, který poblíž stál,
slov oněch smysl chápati se zdál;
že znát však pánu v tváři, na očích,
jak za těžko mu přiznat význam jich,
hoch mlčel též, — divě se všemu míň
než ostatní, jež vůkol plní síň.
Pak Laru zved a nad něj skloněný
ved v řeči své s ním hovor stlumený;
i vnímá Lara její sladký zvuk,
jenž zvolna sprostil ho snu těžkých muk, —
snem-li, co srdce hloub mu proniklo,
jež zdánlivým jen bolům nezvyklo.
XV.
Vše zamkl v hruď, ať pravda to či sen,
jenž v paměti-li, měl být pohroben;
den příští opět jako jiný byl
a skrušenému nových dodal sil.
K lékaři, knězi jsa pln odporu,
nechtěl jich rad a v skutcích, hovoru
se nezměnil, čas trávě tak jak spíš,
míň nesmál se a skráň nevěsil níž
dle návyku — a neviděl-li rád,
když nocí stín se zvolna na zem klad,
to nepřiznal svým sluhům zdiveným,
dle chvění — zdá se — víc jen zděšeným.
Ti po dvou plíží se a síně prah,
ten osudný, v nich z dálky budí strach.
Vlající prapor, náraz veřeje,
šust koberců a v chodbě kročeje,
nejasný stín, jenž splýval po stromech,
let netopýra, nočních větrů dech, —
co zří neb slyší, vše je děsilo,
když na valech se na noc zšeřilo.
XVI.
Marně! — Ta chvíle nevrátí se víc,
či Lara předstírá jen klidnou líc,
že lidé hrůzou jati před časem
teď ustrnuli stejně úžasem —
či s vědomím lze paměť utratit?
Proč hnutím neprojevil pán svůj cit
a třeba z dálky byl jen připomněl,
že neblahý den onen v mysli měl?
Byl jeho hlas to, jenž se ozýval
tak hrozně kdys? Kdo na pomoc je zval
ze sna? — Čí srdce v tluku ustalo,
že ve své mdlobě je tak zlekalo?
Zda zapomenout moh, kdo trpěl tak,
když svědkům zmínkou již se kalil zrak?
Či klid ten důkazem, že na dně tkví,
zhrdajíc slovy, duše tajemství,
jež vtínajíc spár v prsou hlubinu,
účinek jeví, — ne však příčinu?
Nic z toho v něm! Skryl obé v prsou svých
a nevnik nikdo z lidí smrtelných
v myšlénky jeho, cizé lidským rtům:
vzdalť slov se každý, kde nestačil um.
XVII.
Dvé povah divných v něm: Byl zbožňován
a stejně nenáviděn, zlehčován,
že neznámo, kde před tím cestoval
je slyšet o něm hanu — vedle chval.
Řeč, hovor množí pouze jeho chlad,
neb každý chtěl by jeho osud znát;
čím? kde dřív býval neznámý muž ten,
jenž ve středu jich, znám dle rodu jen.
Ký morous? — Přec však mnozí věděli,
že s veselými býval veselý.
Než dodal též, kdo Larův smích znal blíž,
že bez vlídnosti, pošklebkem byl spíš,
chvělť pouze rty a nepřeletěl tvář,
a nikdy nevzplála jím oka zář.
Přec pohled jeho zračí upřímnost
a časem srdce též, ne bezcitnost.
Leč přistihnuv se, káral hned svůj hřích,
jak snížen by byl jeho ducha pych
a schladl, s duší studem skrušenou,
že zápasit chtěl o čest ztracenou,
za výtek nitra, jež se bouřilo,
že oddaností klidu pozbylo,
rván bolem, jenž jej k nenávisti štval,
za to, že kdysi — příliš miloval.
XVIII.
Vším pohrdal, co v žití kolem zřel,
jak za sebou by nejhorší byl měl,
zdál ve světě si býti cizincem,
jak duch, jenž z jiných končin zbloudil sem,
byl škarohlíd, jenž znovu žít se zdál
ta nebezpečí, jež kdys překonal,
jimž neunik však, — ve vzpomínkách svých
v ples propukaje, žal dob minulých;
byl láskou prodchnut víc, než každý z těch,
jež nadala zem nejvíc v tvůrčích snech,
tak vzácného byl o ní ponětí,
že hořkost měl, klam mládí v zápětí,
po letech honbou za sny strávených,
za zmaru sil, pro dobro ztracených,
když vášní plamen jej byl zachvátil
a v poušť vše kolem něho obrátil,
když lepší cit se k odporu v něm zved
a s úžasem zřel na tu bouři zpět.
Jsa dalek toho, by se káral sám,
klad lidem za vinu svou hanbu, klam,
na hmotu těla všechno svaloval,
jíž, červů stravou, duch se zdržoval,
až posléz dobro od zla nerůznil,
nevěda — co sám, co los zavinil.
Hrd příliš, byl s to, nelituje ztrát,
se někdy zisku v cizí prospěch vzdát,
ne z lásky však, či že v tom shledal ctnost,
než pro svých pojmů divnou zvrácenost,
jíž, puzen pychem, k činům svést se dal,
k nimž zřídka se jen někdo odhodlal
a stejně štván jí ve zlou hodinu
duch jeho nelek se — ni zločinu;
tak vysoko se nad svět povznesl,
či pod běžný los lidí poklesl,
že v dobru, zlém se od těch oddělil,
k nimž smrtelným svým koncem poután byl.
Svět sobě zhnusil kdesi mimo zem
v myšlénkách trůnil v kraji oblačném:
Zře dolů lhostejně na každý zjev
zdál vychladlou se mít teď v těle krev.
Kéž zlem nebyla nikdy vzplanula
neb chladně tak vždy byla kanula!
Dle pravdy cestou svou jak jiní šel
a jak ti stejně jednal, vyprávěl,
hněv jeho v hádku nikdy nevypuk,
neb nebyl um to, jenž jej srdci vnuk
a zřídka v jeho činech, řeči znát,
co druhý urážkou by byl moh zvát.
XIX.
Byť tvář to záhadou svou jevila,
že pozornost mu lidí nemilá,
tím uměním vlád — vlohou též je zvou —
že srdcím doved vtisknout pamět svou.
Ne láska to, ni zášť, či jiný cit,
by dal se pojem řečí vyjádřit:
Kdo poznal jej, ne nadarmo ho zřel
a setkav se s ním, zas ho vidět chtěl,
řeč běžná jen, byť význam neměla
těm, k nimž ji prones v mysli ulpěla.
Než zvěděl kdo a důvod toho stih,
měl v moci mysl posluchačů svých,
v kruh známých pojat, byl tu zakotven
v nenávisti či lásce, nechť pak jen
těch citů pouto krátce trvalo,
všem jeho jméno nitro zajalo.
V něj nelze vniknout, bezděky však sám
cit zraňuje a v duši vniká vám;
již okem strašil, vynucuje jím,
by každý uvnitř zabýval se s ním.
Ký boj, chtít myšlének síť protrhnout?
Nelze přec Laru z duší vyvrhnout!
XX.
Jest slavnost, na níž v skvělém pořadí
své dámy rytířů sbor uvádí,
květ panstva tu i rodů vznešenost —
též Lara přišel v Othův hrad jak host.
Sál velký chví se stopen v světel jas,
neb ples v něm rozléhá se, šumí kvas
a tanec ryčný v krásy průvodu
zde spojen v šťastnou vděků lahodu.
Nechť jsou ta srdce, ruce žehnány,
jež ve šťastný zde svazek spoutány!
Tím pohledem na zjevy souladné
zrak vyjasní se, stáří omládne,
a mládí zdá se, ráj že skrývá zem,
tak mysl nadšena tím obrazem.
XXI.
A Lara v tichém veselí zří kol, —
lhal pohled jeho, předstíral-li bol;
po krásy zjevech patří v tance ruch‚
jichž lehkým krokem sotva zvířen vzduch;
stál u sloupu a oň se opíral,
v kříž ruce složiv, k předu pozíral.
Než nestih zrak, jenž na něm pevně tkvěl,
ten pohled ostrý byl by nestrpěl, —
až zočil přec neznámý obličej,
jenž, jak se zdálo, hledal pouze jej:
Tvář chmurná, břitká, cizí docela,
ta úkosem naň z dálky hleděla.
A posléze jich obou zrak se střet:
V tom příkrost znát, klid v onom na pohled.
Než s rozechvěním Larův úžas rost,
jak v cizince by neměl víry dost,
a zrakem cizince v tom blýsklo víc,
než člověk může pochopit a říc.
XXII.
„Toť on!“ vzkřik cizinec; kdo poblíž stál
slov oněch ohlas šeptem šířil dál.
„Toť on!“ — „Kdo, kdo?“ — se tázal druha druh,
až hovor hlučnější vnik v Larův sluch.
Ten výstup sotva komu byl by vhod,
neb úžas číhal zde, — tam očí hrot:
Než Lara nepohnut týž jeví chlad,
jsa prost již překvapení, které znát
dřív na něm bylo. Křik jím nezachvěl,
nechť cizincův zrak stále na něm lpěl.
Ten přistoupiv, děl k němu s úšklebkem:
„Toť on!“ — „Co chce zde — a jak přišel sem?“
XXIII.
Ten nový dotaz příliš ostře zněl,
by Lara mlčky ho jen přejít směl,
zrak v soka vhloubiv, s klidem mrazivým
spíš mírným však, než hlasem hrozivým
na výzvu onu takto odvětil:
„Mé jméno Lara, kdybys znám mi byl,
věř, splatil bych ti nešetrnost tvou
cti muže, rytíře cti nehodnou.
Jsem Lara! — Taž se, chceš-li zvědět víc,
mně dotaz vhod, nehalím maskou líc.“
„Že dotaz vhod ti? Neuvážils hned,
že nerad vyslech bys, nač odpověď
ti srdce dalo dřív již. — Přemýšlej!
Měls paměť dobrou, znáš můj obličej?!
Dluh paměti své z duše nesmažeš —
to věčnost zapovídá, — pak-li lžeš!“
Co v Larovu tvář, všech byl upřen zrak,
lesk hrál mu v očích; nedočet se však
z nich nikdo toho, co by rád byl znal;
víc neřekl, jen hlavou přitakal
a k odchodu se měl již v myšlénkách,
když cizinec v tom zastoupil mu práh.
„Stůj! Odpověz!“ děl — „tobě rovným jsem,
ač jsi-li jak já, stejně šlechticem;
než, tím jímž’s býval, — nebuď žehravým
na omyl snad, ten slovem opravím, —
i tím, jímž’s právě, — tebou pohrdám,
mně’s lhostejný, hrozeb se nelekám.
Tos ty? Jenž činy!“ —
„Nechť jsem kdokoli,
tvou žalobu i slov tvých svévoli
dál slyšet nechci, ať ty oblaží,
jimž cennou a z nichž sotva odváží
se odporu kdo; — těm přej zvěsti vděk,
jíž dal’s tak dvorně slibný počátek.
Dál přátelstvím se těš tu Othovým,
dík, — náhled svůj mu za to vyslovím.“
Tu do řeči se vložil hostitel:
„Nechť jakýkoliv důvod spor váš měl,
zde není čas ni místo vhodné dost,
by slavnost rušila slov řevnivost;
pak-li ty, pane Ezzeline snad,
máš na srdci, co Lara měl by znát,
buď zítra tu neb kde vám bude vhod,
s ním můžeš dojednat si tento bod.
Chci ručit za tebe, neb třebas znám,
přec z ciziny, jak Lara přišel s k nám
a ujmout se tě za povinnost mám.
O Larovi pak vím dle původu,
že statečnost a čest má po rodu, —
ten neodepře z úcty k předkům svým,
co zachovat je vázán šlechtictvím.“
„Nuž zítra,“ — Ezzelin děl, — „zítra již
spor o vzájemnou čest zbraň rozhodniž,
dám v sázku spásu duše za svou řeč,
všem pravdu její dokáže můj meč.“
Co Lara na to? Duchem mimo ples
sám v sebe vnořen, na dno duše kles;
řeč mnohého tu z hostů a zrak všech
jak tíhou padaly naň v pohledech,
než oko jeho, — to klid jevilo
a bůh ví, kde a kudy bloudilo…
Ta nevšímavost svědčila jen, — žel!
že příliš v hloubi ve vzpomínkách tkvěl.
XXIV.
„Nuž zítra! — buďsi zítra!“ Krom slov těch
z úst Larových víc nikdo nezaslech;
vzdor, rozechvění nejevila líc,
blesk hněvu neplál z jeho zřítelnic, —
přec v klidu tom znát jakous rozhodnost
a pevný záměr, — byť ne zřejmý dost.
Jen hlavou pokynul a plášť svůj jav
kol Ezzelina prošel hostí dav;
jda kol však, po sokově zraku zlém
jak bezděčně se ohled s úsměvem;
nebyl v něm smír ni bojovný kýs cit,
jejž by byl chtěl, než nemoh potlačit;
přec zjevna jistota v něm člověka,
jenž to, co chce, se provést neleká!
Byl klid to snad, jenž chrání nevinu?
Neb smělost, dospělá až k zločinu?!
Žel! Příliš shodné znaky obou jsou,
by řeč neb pohled moh být zárukou,
neb o čin lze jen opřít pravdy soud!
a v slzách srdci jest jí přivyknout.
XXV.
A s pážetem svým Lara odešel —
hoch zrak i sluch pro rozkaz jeho měl;
sám jen jej provodil z těch končin sem,
kde nadšen duch hvězd krasších blankytem.
Pro Laru mlád se otčiny své zřek,
jsa trpěliv a klidný na svůj věk
a pánovi jak oddán s věrností, —
toť nad stav jeho, řídké v mladosti.
Byť znal se v řeči země Larovy,
přec málokdy jej pán v ní osloví,
hoch skočí však a vešel ozve se,
když rodnou řečí pán cos pronese.
Zvuk její, drahý mu jak otců zem,
zní v jeho sluch hor dalných ohlasem,
hlas rodičů i známých kouzlí zpět,
jichž vzdal se pro Laru — jenž vším mu teď.
Má za vůdce jej v světě, žití sloup, —
ký div, že od boku mu neodstoup.
XXVI.
Byl lepý zjevem, obličeje vděk
mu temně zbarvil slunce paprsek;
byť z jihu byl, přec nezkazil mu pleť,
jíž časem v tváři ruměnec mu zkvet,
ne ruměnec však, jenž v líc vstupuje,
když rozkoš srdce se v něm zjevuje,
mělť choroby znak, z tajné strasti vznik,
a tváří chvěl mu vždy jen okamžik.
Jak z nadsvětí zrak jeho v žáru svém
plál elektrických jisker odleskem,
ač nejednou ve stínu dlouhých řas
zrak onen tmavý v truchlém svitu has. —
Víc z pychu však než z bolu byl ten svit,
byl-li to bol, že nesměl promluvit.
Nehledal zábav ve svém okolí,
neměl rád hry, ni pážat svévoli,
jen na Laru zrak časem upíral,
v němž celou duší svou se tratit zdál;
jsa mimo něj, sám toulával se rád,
na slova skrblý, nechtěje se ptát,
v les utíkal se, číst měl ve zvyku,
blíž potoka si hově v trávníku;
jak jeho pán prost potřeb, žádostí,
žil bez vnad oka, srdce radostí,
jsa bez přátel a k světu poután jen
tím trpkým losem, — že byl narozen.
XXVII.
Měl jedině rád Laru; jevil však
to v činech pouze, v úctě jeho zrak,
dřív ještě než pán přání vyslovil,
již s pozorností jemu vyhovil.
Ctí nezadal si, by v ní nepokles,
neb hlubší duch jsa, výtky těžko nes.
Dbal služby víc nad běžnou sluhů ctnost,
čin znaje jen — a rozkaz, povinnost,
jak měl by na ní zájem přednější,
než Lara sám — a plat byl vedlejší.
Jen drobné práce pánu konat měl,
by v třmen mu pomoh, meč mu podržel,
hrál na loutnu, čet ze starých mu knih,
o dávných časech, krajích vzdálených.
Nijakých styků s davem nehledal;
prost úcty k němu, sic jím nezhrdal,
než zůstávaje stranou, mimo proud,
nezdál se valně k nižším vrstvám lnout.
Nechť jakkoli — byl oddán srdcem vším
sic Larovi, než nesnížil se k nim.
Cos vyššího byl, lepších zažil dob,
neb ruka prosta hrubých práce stop
jest bílá, budíc s tváři představy,
že jiného hoch rodu, pohlaví,
ač podle šatu, lesku zřítelnic,
jichž prudším žehem nevzplá ženy líc,
se zdá, že na povrch jen jihu žár
víc pronik, než snes’ těla něžný tvar;
sic v řeči žár ten znát dost nebylo,
vše druhé však již k soudu stačilo.
Měl jméno Kaled, jinak zván však byl
než hornatý břeh vlasti opustil;
neb někdy nechtěl k jménu znát se hned
a opět volán, nedal odpověď,
až vzpamatoval se pak zaleknut,
jak vzbuzen ze sna, upomínkou hnut,
ač-li jej nevolal sám Larův hlas,
jenž v srdce vniknuv, probudil ho v ráz.
XXVIII.
Spor sleduje, zřel v osvětlený sál,
v němž každý pří se zabývat mu zdál,
než slyše ty, již blíž se kupili,
jak Larovu se klidu divili,
že smělost onu, útok vydržel,
jenž při cizinci dvakrát zarážel, —
hned barvu měnil, rty mu zblednuly,
neb novým žárem zas mu vzplanuly.
Pot na čele měl jak led studený,
jenž rosí skráň, když člověk sklíčený,
když myšlénka hruď tíží děsivá,
jíž odvahu duch rázem pozbývá.
Než, — myšlénky jsou, skutky lze je zvát,
jež bezděky, hned třeba vykonat:
Ty, cokoli snad Kaled osnuje,
byť mlčel sám, zrak jeho zjevuje.
Tak z ostra ve tvář Ezzelínu zřel,
až Lara na soka, když mimo šel,
s úsměvem vzhlédl. Ten když Kaled stih,
hned vstříc mu vyšel ve vzpomínkách svých,
na známý zjev ten dav si odpověď,
již jiný z něho vyčíst nedoved.
Vpřed vyrazil, — v tom! oba pryč již jdou,
síň celá se vším v ní jim lhostejnou.
Tak okem každý na Larovi lpěl,
jak zájem vlastní na sporu by měl,
a sotva Larův stín jen přešel práh
za pochodní zanik v temnotách,
všem volněj hned, strach z hrudi zapuzen,
jak z těžkých snů když člověk probuzen,
byť v žití o tom měl i pochybnost,
an nejhorším snům nejblíž skutečnost…
Sál opuštěn — zbyl Ezzelín v něm sám,
hrd stoje stranou, oddán myšlénkám;
Než za krátko se s Othem rozloučil —
před hodinou i jej plášť noci skryl.
XXIX.
Dav odešel, spáč pozdní naposled;
hostitel dvorný s hostem svým se zved,
by denní útulek si vyhledal,
v němž radost chlácholí a tichne žal,
kde člověk žití bojem umdlený
jak v šťastném klidu pro mžik blažený;
strast lásky sní tu tak jak žárlivost,
zde ctižádost spí, závist, prchlivost,
nepaměť nad vším křídlo rozpíná,
zde nešťastník jak v hrobě usíná.
Jak vhodněj nazván spánek měl by být?
Hrob noci, jenž všem stejný skýtá byt,
kde slabost, síla, — obě spoutány
a cnosť jak neřesť, stejně bezbranny;
než pro vše hruď jen krátce bezcitná:
Ždáť člověka smrt ještě nezbytná,
jež leká svět, — byť zlo jen rostlo v něm! —
žeť nejkrasším, — leč posledním je snem.
Zpěv druhý
I.
Noc řídne. Z mlh se noří čela hor
a budě zem, svit vchází nad obzor;
má člověk den víc pro svou minulost,
jímž tomu málu, smrti blíž se oct’.
Pln ruchu svět, jak při stvoření svém,
na nebi slunce, žitím hárá zem,
květ v údolích, zář, rosa na květech,
proud láká chladem, zdravím větrů dech.
Nesmrtný tvore! Vší tou nádherou
se rozhledni, řka vroucně: Vše je mou!
Dej oslnit se! Vznes tvář slunci vstříc,
čas nadejde, kdy nebude tvou víc,
nad rakví tvou, až smrt tě zachvátí,
ni zem, ni nebe slzy neztratí,
list nespadne, mrak s druhým nesplyne,
nevzdychne vánek pro tě, — pro jiné,
než v mrvu obrátí tě červů hlod
a jak jich kořist půdě přijdeš vhod.
II.
Jest poledne, — sbor panstva druhý den
byv Othem pozván, v sálu shromážděn.
Máť Lárova čest, křivě nařčena
být očištěna dnes, neb zničena,
svou stížnost Ezzelin tu prosloví
a pověst započatou dopoví:
Bylť na záruku Lara zavázán
s ním před lidmi a bohem skřížit zbraň.
Než kde je? — Řic’, že dopřává si klid,
tím průtah jeho nelze vysvětlit.
III.
Čas minul; Lara dostavil se sem
pln víry v sebe, s chladným úsměvem.
Čas uplynul; kde mešká Ezzelin?
hluk vzrůstá kol, zrak Othův kalil stín.
„Znám přítele,“ — děl, „jsem oň bez obav,
on jistě přijde — je-li živ a zdráv,
krov jeho dole zřít lze v údolu,
kde hraničíme s Larou pospolu,
čest bych byl získal na noc hostem svým,
též nezhrd on mým domem ochotným, —
než, by si důkaz k zítřku připravil,
snad že se na noc doma zastavil;
jak dřív jsem ručil, znovu ručím zaň,
či k jeho cti se sokem skřížím zbraň.“
Když skončil, vece Lara: „Přišel jsem,
tvým zpravuje se při tom rozkazem,
bych vyslech cizincovu příkrou zvěsť,
jež urážkou by byla pro mou česť,
pakli by mluvčí sám víc ceny měl,
než blázen neb můj tajný nepřítel.
Neznám ho, — on však, jak se zdá, mne znal
snad ze zemí, kde —‚ než co mluvit dál?
Buď vydej ho — neb mu buď rukojmím,
v svém domě jeho čest haj mečem svým!“
Tu Otho zrudnuv jednu z rukavic
před Laru vrh, — a meč mu letěl vstříc.
„Mně více vhod, co’s řekl naposled,
tím za přítele dám ti odpověď.“
Nezměniv barvu tváře, podobu,
ač na píď s odpůrcem stál od hrobu,
zbraň tiskna rukou, jejíž pevný hmat
nezvyk jen lehce rány rozdávat,
bez šetrnosti k soku, nevraživ, —
zřel Lara boji vstříc, meč obnaživ.
Kol hosté darmo k smíru radili, —
hněv Othův mařil vše jich úsilí,
tak urážkami soka oplýval —
nechť šťastný meč ten, jenž jim čelit znal.
IV.
Boj vášnivý jen krátký průběh měl,
v něm Otho prsa krýt si zapomněl
a v krvi pad, ne k smrti zasažen,
než jemnou ranou na zem poražen.
„Pros o život!“ Ne, nedal odpověď
a byl by sotva z půdy živ se zved —
neb Larova tvář zrudlá, zčernalá
jak zlého ducha žárem sálala,
meč vášnivěj teď tiskl do dlaně,
než když jej sok jím nutil k obraně,
vše srdce zloba, potlačená v něm,
teď ven se drala v hněvu nezkrotném
tak krutý byl, že hnal se po soku
a když mu rámě kdos’ strh v útoku,
meč obnažený po tom napřáhl,
jenž v prospěch Othův ve spor zasáhl.
Byť záměr ten víc než mžik netrval,
přec na Othovi zrakem utkvíval,
jak boje výsledku by býval chtiv,
v němž soupeř pad, než vyváz přece živ,
chtě zjistit ranou, jíž byl onen sklán,
jak dalece byl v hrob jím odeslán.
V.
Část přátel Othu zvedla, — lékař jim
zakázal každý dotaz, hovor s ním,
v síň vedlejší se druzí vrátili,
co on k všem chladný, sok jich zavilý,
on vítěz dnešní, jenž boj vyvolal,
jsa v sebe zabrán odtud pryč se bral
a na kůň vsednuv mířil k domovu, —
zrak neupřev víc k sídlu Othovu.
VI.
Než kde byl on, ten noční meteor,
jenž s hrozbou spolu zapad za obzor?
Kdo Ezzelin? Jenž přišed, odešel,
že sotva kdo snah jeho zdání měl?
V tmě přede dnem opustil Othův hrad,
přec jistou cestou bylo se mu brát,
že nezbloudil; blíž stojí jeho dům —
než v tom ho není a k všem dotazům
dne druhého touž slyšet odpověď,
z níž zřejmo jen, že nevrátil se zpět.
Síň bez pána, kůň v stáji zahálí;
hostitel zděšen, panoš zoufalý,
ti prošli všecko, každou pěšinu,
by loupež zjistili, znak zločinu, —
než marně, — nikde krve krůpěje
a nikde z křů cár pláště nevěje,
též v trávě žádné stopy po vraždě,
ač na té boj a pád znát pokaždé
a žádný otisk prstů nehlásil,
jak každý neht tu v křeči zápasil,
když v muce poslední se boje vzdav,
rval mroucí člověk půdu, stébla trav.
Pro vraždu běžně bývá znaků dost —
že však jich není, vznikla pochybnost
a šeptem podezření vzrůstalo,
jež na Laru stín těžký vrhalo;
nechť z bázně před ním mluvčí náhle ztich,
jen odchod jeho ždál, by v řečech svých
moh pokračovat, jak dřív započal
a černou domněnku před’ ještě dál.
VII.
Dny plynou; Otho z ran se uzdravil,
ne z pychu však, jenž hněv v něm zůstavil;
jsa velmožem, jak Larův nepřítel
byl oddán tomu, kdo se mstít mu chtěl
a proto Laru, chráněn zákonem,
pro Ezzelina stihal půhonem.
Kdo se ho více, než on, měl co bát,
kdo o smrt jeho víc, než on, moh stát,
vždyť žalobou mu příliš ublížil,
než aby živ, — víc Laru netížil?
A Laru z viny nařk i lidu hlas,
byť zvěsť to jen, přec měla pravdy ráz,
neb Lara tím, an všech se vzdaloval,
na místě lásky záští vzněcoval.
Co za hněv byl to, jímž se prozradil,
zkad meče ráz, jímž ránu zasadil?
Kde získat mohl onu dovednost?
Proč ve své zlobě propuk v zuřivost?
Nebyl to hněv jen slepý z rozmaru,
jenž slovem vzplá, než hned zas po žáru,
je duše hloub to, příliš vášnivá,
jež bezcitně se v oběť zarývá
a zpychlá mocí v náhlé radosti
se mstí a projevuje krutostí.
Tím vším — jak s člověkem to sdruženo,
že strhne v prach, co má být slaveno, —
pak kolem Lary bouře povstala,
jež soupeřům vhod, jej však lekala,
hůř, za onoho, že v tom odveta,
jenž straší — ať živ, či pryč ze světa.
VIII.
Hlav nepokojných hojně měla zem,
ty snášely jho s kletbou, odporem;
o moc se řada pánů dělila,
jimž zvůle víc než zákon platila
a v dlouhých válkách, bojích domácích
krev tekla proudem, nakupil se hřích,
že ráz jen stačil, by se odpor zdvih,
by nesvár vnitřní zas byl rozdmýchán,
v němž sok a sok jen, — žádných středních stran.
Pán v hradě svém sic poslušenstvím jist,
než sklízí za to rabů nenávist.
Tak Lara převzal panství dědictvím
a ujařmená srdce, šíje s ním;
že však se dlouho jinde zdržoval,
čest bez skvrn útisku si zachoval
a navrátiv se, získal mírností,
že lid se zvolna zbavil úzkosti.
Sic sluhy jeho stále tíží strach,
spíš o něho však byli v obavách.
Zdál se jim nešťastným, — ač v první čas
měl úsudek jich mnohem horší ráz, —
neb noci bezesné a přísný klid
moh samotu a nemoc za vznik mít.
V stín-li se síně zámku ztrácely,
že Lara v nich, hrad vchod měl veselý.
Ten neobdařen chudák neminul,
neb Lara vřelým citem k bídě lnul,
jsa chladný k mocným, k velkým pohrdav,
nečinil v chudých rozdíl pro jich stav,
nemluvil moc, než člověk poddaný
bez výtek došel jeho ochrany.
I shledat mohl, kdo měl pozornost,
že tábor přátel jeho denně rost; —
co Ezzelin však stal se nezvěstným,
byl obzvlášť vlídný Lara k hostem svým,
nechť se pro spor svůj s Othem neblahý
občas i lekal tajné nástrahy;
přes to všem zjevno, ať měl jiný cíl,
že lid si víc než šlechtu oblíbil;
byl-li v tom záměr, jak to jinde zvou,
lid soudil jen, jak měl jej před sebou:
když sedlák prchl, pánem sužován
a úkryt chtěl, že Larou byl mu přán,
krb žádný jeho plenem nezanik,
a los svůj neželel ni nevolník.
Pod Larou hromadí zisk lakota,
před smíchem jista bída života;
zábavou, plesem zadržoval mláď,
až pozdě myslet domů na návrat:
mstu kořistící z příštích obratů
nadějí těšil v plnou odplatu
a ten, jejž v lásce štěstí zbavoval,
dřív nízký rod, — teď vše si sliboval.
Vše podle Lary k tomu čelilo,
by z otroctví ni jména nezbylo.
A čas tu již, kdy Otho za to měl,
že pomsty okamžik mu nadešel!
Než sotva půhončí vstoup, v Larův hrad,
zří tisíců sbor z půdy vyrůstat,
jenž pout, Larovým sproštěn rozkazem,
spoléhá v nebe, nenávidě zem.
Dnes otrok volný, by pych smetl v rum
a v půdě vykopal — hrob tyranům.
Toť heslo všech, jež v zápas vyzývá
a právo ho, jak křivda užívá;
pro víru, volnost, mstu — vše, co vám vhod,
pro pouhý zvuk již vraždí lidský rod,
neb dovednému stačí slovo jen,
by zločin propuk, vlk byl nasycen.
IX.
Svaz velmožů zem celou ovládal
a král dle jména jen se králem zdál,
lid hořel pomstou, v očích lze mu číst
nevážnost k jedněm, k všem pak nenávist;
na vůdce čekal jen, až ten jím zván,
kdo věcí svou naň pevně připoután,
kdo poměry byl nucen, po čase
by štěstí znovu hledal v zápase.
Tak Lara zbaven sudbou tajemnou
těch, kdo mu vlohou, rodem bližší jsou,
již od oné si noci prokleté,
— ne sám víc — na vše zvykal na světě:
Než hleděl vždy, by ušel dotazům,
co kdes se stalo, mimo jeho dům.
Věc vlastní sloučiv s věcí ostatních
pád svůj znal zdržet při všech chybách svých;
chlad mrazivý, jímž bázeň vzbuzoval,
bouř, jejíž výbuch pouze zdržoval,
v čin propukly, jímž v krajní odvaze
se Lara zbýt chtěl těžké nesnáze —
a vzplály v žár; jím Lara tím zas byl,
jímž býval dřív — jen místo vyměnil.
Víc sláva mu, než žití vedlejší,
čímž pro podnik byl hlavou vzácnější;
sám za nástroj se pomsty jiných měl
a zkázy jich ni vlastní neželel.
Co po volnosti jemu otroků?
By ztrestal pych jen, měl se k útoku;
v mír doufal zde v těch stěnách pochmurných
než los i člověk ho tu stejně stih,
jak štvaná zvěř dán lovcům na pospas
v síť nepolapen, čekal smrti ráz.
Bez ctižádosti hodlal napříště
se dívat s klidem v světa jeviště
než vržen v čelo vojska, bitvy šum,
nezadal v ničem svým, ni odpůrcům,
neb řečí, pokyny si velet zvyk
a z oka zřel mu — cirku zápasník.
X.
Nač o zápasu znovu vyprávět,
v němž s hodem supů v poušť se mění svět?
Nač o měnivém losu sporných stran,
nač o síle, jíž slabší udolán,
o dýmu trosek, rozmetaných zdech?
Byl stejný boj to, jak jsou boje všech!
Hněv leda že tu zuřil s přikrostí,
jež výtek neznala — ni milosti.
Zajatec o ni marně nežebral
byv dobit, jak by na porážce stál;
na obou stranách nitro výhní zla,
msta vítěze jen byt v něm nalezla;
mělť za to povstalec jak ten kdo vlád,
že málo padlých, — víc že měl jich sklát.
Již pozdě hasit války pochodeň,
když v zemi hlad a spousta slaví žeň,
žár plál kol všude v dálném okolí —
a s úsměvem Zmar čítal mrtvoly.
XI.
Zjařenou silou útok proveden:
vojsk Larových to prvý šťastný den;
než vítězství to spolu zhoubou jich —
víc neřadí se dle slov vůdcových,
zášť čirou každý za úspěch již měl
a slepě na vraha jen dorážel;
nevčasná odveta, hlad kořisti
se na lupičích zkázou vojska mstí.
Vším Lara se jak vůdce zasadil,
by řádění to vojsku odradil,
než bez výsledku — vášně plamenné
nezkrotí mírnost, síla ramene.
Až opatrnost, nepřátelský um,
v čem chybili dřív, zjevil povstalcům.
Co klamný ústup, hřmot dne, nepokoj,
co noční zápas, odkládaný boj,
co naděj na pomoc, jež vzdálená,
noc mimo stanu, v bouři strávená,
co pevnost zhrdající útokem
jíž dobýt nelze silou, úskokem —
to vše spíš neznali. Den bitvy jim
jak vysloužilci dnem byl svátečním!
Všem rychlá smrt a zápas milejší
než dlouhá nemoc čím dál trudnější.
Než zimnice a množící se hlad
rve Larovi lid z šiku napořád,
že první jásot změněn v bezradnost
a sám jen jeví pevné vůle dost.
Jen malý šik s ním sdružen pod prapor —
v ten scvrkl se kdys mnohohlavý sbor,
než shromážděn v tom hloučku mužstva květ,
jenž kázní předčí vojska bezpočet.
Všech naděj pouze, že blíž hranic jsou,
že nepřátelům tudy uniknou,
v kraj cizí vezmou s láskou k domovu
s vyhnanců hořem i zášť psancovu;
zlý los to, cizinu mít za pobyt —
však padnout hůř a dát se porobit.
XII.
Nuž v pochod! Prchnou! Noční tma všem vhod
a světlo hvězd jim slouží za průvod.
Již řeka před nimi tam, zrak jich zřel,
jak spící paprsk v ní se odrážel.
V tom ustrnou: Čí řeky snad to břeh?
Žel, běda! — nepřítel tam v zástupech.
Nazpět či dál? — Co za lesk stranou tam?
Nepřátel kopí, Othův prapor sám.
Zář ohňů pastýřských to na výších?
K bezpečí psanců příliš mnoho jich!
Nechť — bez přátel kdo v středu vrahů stál,
za krve míň — i víc již vyzískal.
XIII.
Tu ku poradě psanci staví krok,
zda vyčkat líp či myslet na útok?
Co na tom při řece že u hranic
v soupeře vrazí, jenž jim táhne vstříc?
Přec většina jím může proniknout
ať by i uváz kdo byl stržen v proud.
„Nuž napadněm je! K čemu rozmýšlet?
Na útok čekat hodno bab a sket.“
Kůň pobídnut, zbraň z pochvy tasena,
dřív sotva slova čí kdy splněna;
když na to Larův rozkaz v sluch jim zněl,
smrt ne jeden v něm volat uslyšel.
XIV.
Meč Lara tasil — klid mu z oka vlál,
klid hluboký, by zoufalstvím se zdál,.
jeť mužnost to, jež odvahy má ráz
cit-li v ni k lidem dosud neuhas;
zrak na Kaleda stranou obrátil,
též na něm znát, že strach jej neschvátil;
snad luny zář že právě chvějící
mu divným stínem přešla po líci
a truchlou bledostí ji pokryla,
že věrnost v ní, ne strast se zračila.
Když stih to Lara, vložil v soucitu
svou ruku v jeho, pevnou v chvíli tu.
Hoch mlčel však, jak dech by nebyl v něm‚
jen zrakem děl: Věrni si zůstanem!
Nechťs zbaven všeho v bitvě ztracené,
dám s Bohem životu — leč tobě ne!
Než domluvil, již s druhy dále spěl
a hlouček jich voj Othův rozrážel,
kůň poslušen byl ostruh jezdcových;
třesk mečů zněl, ráz kladiv kovových,
byť počtem sláb, ne silou Larův sbor,
přec čelil všem a ničil každý vzdor —
až voda v řece krví červená
že svit ji ještě v toku znamená.
XV.
Pomáhá, radí, dává rozkazy, —
kde soupeř v přesile, svůj v nesnázi,
tam všude Lara, jeho kopí ráz,
by vzrušil naděj, jejíž svit mu shas;
že útěk marný, každý vytrval
a vrtkavý se znovu zbraně jal,
zře ranou vůdce, jeho pohledem
že protivník se kácel, hroutil v zem.
Hned Lara v shluku, hned sám bojuje,
hned útočí a zas své sdružuje,
nešetře sebe. — Hle sok prchá již —!
Čas to, kdy vůdce ruku vznesl výš
a zamával! — Proč chochol s přílbicí
teď kles? — V hruď šíp ho zasáh smrtící!
Ta pohybem tím štítu zbavena
a ruka hrdá, smrtí sražena;
křik vítězný mu náhle na rtech schlad,
to rámě, hle! jak by jím nebyl vlád!
Sic bezděčně dlaň jílec držela,
než druhá již i uzdu pouštěla,
již Kaled chyt. — Když bez sebe a bled,
po ráně klesl Lara v sedlo zpět,
nevěděl víc, že v místo bezpečné
ved panoš koně z vřavy válečné.
Boj druhy jeho příliš upoutal
by v spoustě vražd, byl mrtvého kdo dbal.
XVI.
Dav mrtvým zřel i zmírajícím v líc,
kol zbrojí trosky, hlavy bez přílbic,
kůň bez pána i prasklý popruh tu,
jenž v smrtelném jím strhán chropotu,
dlaň jezdce zde, jak živá na pohled,
i s ostruhou, jež pudily ho v před;
smrt mnohého až k řece srazila,
jež chladem vln rty žízní dráždila,
tou žízní hroznou, jejíž ohněm mřel,
kdo bojovníka losem sejít měl,
kdy spráhlá ústa marně touhou vřou
v hrob ochladit se kapkou jedinou.
Jen s námahou a v těžké křeči vlík
shluk raněných své údy přes trávník,
ty zbytky žití, bojem strávené,
až šťastně došel řeky, pramene!
Proud vody cítí, k ní se schyloval —
než proč v tom ustal? Pít se zdržoval?
Již nikdo nežízní! — Nač tedy pít?!
Byl boj to se smrtí jen. Teď je klid.
XVII.
Pod lípou na smrt zraněn spočíval,
za sebou maje boj, jenž pro něj vzplál,
jak bezduch Lara ve snu horečném,
jsa ztrátou krve víc již mimo zem.
Dřív jeho druh, teď vůdce výpravy
klek Kaled jemu s péčí u hlavy,
proud krve chtěje šerpou zadržet,
jenž křečí zdál se vždy víc brunátnět,
a co dech Larův stále sláb a tich,
tek v kapkách sic, než ne míň osudných.
Ač Larův zrak děl: „Nač to úsilí,
jím strasti mé by se jen zmnožily“ —‚
přec sám zas tisk tu ruku pečlivou
a vděčí hochu s tváří truchlivou,
jejž neleká nic, jenž zří jedině
tu vlhkou skráň, již chová na klíně
ten kalný zrak, jímž oko zářilo,
nad něž mu slunce světa nebylo.
XVIII.
Nepřítel zašel za Larou až sem,
necítě bez něho se vítězem:
však marná snaha jinam přenest jej,
chlad hrdý zračil jeho obličej,
jímž s losem svým se zvolna smiřuje,
že zášti živé smrt ho zbavuje.
I Otho přišel; s koně seskočiv
zří teď krev toho, jenž ho zranil dřív,
a ptá se ho. Ždál marně odpověď
jak by ho neznal, div naň Lara vzhléd
v hovoru s Kaledem. Druh řeči jich
dle všeho neznal nikdo z přítomných.
Hlas Larův sláb a cizí přízvuk měl,
v němž divoký děj kýs se obrážel;
řeč měli o scénách… v něž Kaled jen,
jak z všeho zjevno, plně zasvěcen.
I Lara mluvil s ním — byť těžce dost,
až z toho úžas v posluchačstvu rost:
Jak by ti dva, v tom co kdy zažili
půl přítomnosti byli pohřbili,
že poutem kýms se zdáli k sobě lnout,
jež z cizích nikdo nemoh proniknout.
XIX.
Jich tichý hovor trval delší čas,
již z toho zjevný jeho hlubší ráz;
než též dle toho zdát se mohlo všem,
že Kaled spíš, —než Lara před skonem, —
tak z hloubi mluvil, temně, v přestávkách,
jak by mu rty i hrdlo svíral strach,
co Larův hlas, ač slabý, jasně zněl,
až blížící se smrtí ochraptěl.
Však není znát ji na něm doposud,
tak bez citu byl, v tváři nepohnut,
až bezmála před samým koncem svým,
že na páže vzhled zrakem laskavým
a pak — zřít možná v tom i náhodu —
když Kaled ztich, zved ruku k východu.
Zda jitřní paprsk oslnil mu zrak,
jenž ve chvíli tu svitl skrze mrak, —
či v mysli spíš mu scéna zůstala,
že máv tam rukou, kde se udála, —
sám Kaled nevěděl; než poděšen,
že zoufalstvím mu kyne příští den,
zrak od Larovy tváře odvrátil,
již celou noci stín již zachvátil.
Než Lara žil, — a hůř! že ještě žil,
neb když mu k ústům kříž kdos přiblížil
a růženec chtěl tisknout do rukou —
tu spásu duší před jich rozlukou
vzhled na obé — Bůh odpusť! — úcty prost,
jak s úsměvem, jenž zračil bezbožnost.
Tu Kaled hněvně, aniž slova děl,
ač zoufalý zrak s Lary nespouštěl,
strh pojednou zpět, rychle odhodlán,
i s víry znaky, onu smělou dlaň,
by mroucí klid měl v smrti okamžik,
nevěda as — že tím proň teprv vznik
nesmrtný život vírou získaný
jenž čeká po smrti — jen křesťany.
XX.
Dech Larovi se těžce z prsou dral,
zrak se mu kalil, černě podbíhal,
mráz třásl jím, až posléz hlava mdlá
v klín hochův neochablý zapadla;
přec tiskne k srdci, ač v něm shas již cit,
dlaň pážete, jenž nemoh rozloučit
se s rukou tou, ves snahou zaujat
tep krve slabý žitím rozehřát.
„Přec bije!“ — Marno! Sotva snílku víš,
že Lara kdys to byl, nač pohlížíš!
XXI.
Zřel ztrnule naň, jak by doposud
duch jeho nebyl vzlét nad těla rmut,
nechť sebe víc se lidé snažili,
přec stranou jej s to odvést nebyli,
a když s jich podporou se přece zdvih
z těch míst, kde Laru choval v loktech svých
a prachem v prach zřel klesnout onu skráň,
jíž měkce ustlat chtěla jeho dlaň —
jak bez citu se ani neotřás,
též ze spánku si nerval lesklý vlas, —
než stát chtě pevně, klopýtl a pad,
živ sotva víc než ten, jejž měl tak rád.
Tak rád! Ó k nevíře to bezmála,
by věrnost tu hruď mužská chovala!
Tu chvíle zradila, co drahně let,
sic Kaled tajil, skrýt však nedoved:
Když prsa jeho šatu sproštěna,
by vzkřísen byl, — v něm žena zjištěna;
stud nejevil však proto, nabyv dech —
neb co mu po ženství teď, po lidech?
XXII.
Týž Larovi hrob s předky nedopřán,
kde skonal právě, důl mu vykopán,
než jeho sen hluk proto nerušil,
že bez náhrobku, kněží pohřben byl.
Vždyť truchlila proň bytost, jejíž žal
ač tichý, — pamět vůdce přetrval.
K své minulosti znát se nechtěla
a k hrozbám, dotazům všem mlčela.
Z kad přišla sem? Proč zhrdnouc doma vším,
šla do ciziny s mužem nevlídným?
Proč k němu lnula? Řeč to zpozdilá!
Zda kdy jen vůle lásku zplodila?
Snad byl k ní něžným, neb má častokrát
muž vážný hlubší cit, než na něm znát,
a vzplál-li, smích váš nepochopí hned,
proč láskou vřela hruď, když mlčel ret.
Ne z běžných článků řetěz ten byl skut,
jímž Kaled spoután, Larou obemknut, —
přec lidem zvěst svou říci nechtěla
a nad tím, kdo moh’ — zem se zavřela.
XXIII.
V zem ustlali mu, při čemž vedle stop
té rány, kterou před časem sklán v hrob,
na hrudi jeho jizvy shledány,
jež v boji tom mu sotva zadány,
nechť strávil kdekoliv svůj jarý věk,
jeť bojů přestálých to výsledek,
čest, nečest jeho znát v nich nebylo,
že prolita jen krev to svědčilo,
a Ezzelin, jenž víc moh povědět,
od oné noci — nevrátil se zpět.
XXIV.
V tu noc (zvěst sedláka to z okolí)
kýs venkovan si zašel v údolí,
když Luna k ránu matně zářila
a srpkem svým již v mhu se tratila, —
muž ten, jenž do lesa se tajně bral,
by za dříví chléb dětem vydělal,
šel při řece, jež byla hranicí
moc Othovu od Lara dělící.
Tu zaslech dusot! — V tom kůň s jezdcem již
se z lesa vyřítil. Mělť jakous tíž
se sedla viset, v plášti staženou;
líc skrýval v masce, tvář měl sklopenou.
Venkovan tuše, že v tu hodinu
zde pouze jde o obět zločinu,
zřel z úkrytu, jak jezdec zabočil
ve směru řeky, s koně seskočil
a stáhnuv s něho břímě, do běhu
se svahem dal a svrh je ze břehu.
Pak chvíli postáv, naslouchat se jal,
a obracel se, zrak kol upíral
a šel dál podle řeky, jejíž hlať
cos zdála se mu příliš zrazovat:
V tom shýbl se a shledav ve trávě
dost kamenů po jarní záplavě,
ty nejtěžší z nich vybral, z půdy zved
a silou nadlidskou vrh v řeky střed.
Venkovan však, chtě vše to lépe zřít,
se hleděl zatím tajně přiblížit.
Zhlíd cos jak hruď, jež řekou plovala
a z šatu jak by hvězda blýskala.
Však dřív než vrak moh dobře postihnout,
již kámen přiletěl a strh jej v proud.
Vrak vyplul zas, než znát byl nejasně
a krví zbarviv vodu současně,
skles. A jezdec dotud za ním zřel
až vír tím povstalý se rozešel.
Pak obrátil se, vhoup se v střemeny,
dav odtud s koněm v let se šílený;
byl maskován, čí rysy mrtvý měl, —
mrtev-li byl, — říc svědek nevěděl.
Než pakli hvězda hruď mu zdobila,
byl znak to, který šlechta nosila
a jaký měl též tehdy Ezzelin
před nocí neblahou, než zapad v stín.
Zemřel-li tak, buď Nebes mír mu přán —,
dál bezejmenně pluje v oceán;
kéž naději té přízeň osvědčí,
že Larovi za smrt svou nevděčí!
XXV.
Ezzelin, — Lara, — Kaled — sklesli v hrob,
bez desky náhrobní a bez ozdob.
A Kaled? — Dívka — odpor kladla všem, —
nechtějíc z míst, kde vůdce kryla zem.
Duch onen hrdý hořem poklesal,
nemělať slz, bylť němý její žal;
než běda! mocí chtít ji odtud rvát,
kde věřila, že Lara dosavad,
hned zrak jí vzplál, kol blesky metala,
jak tygřice v svém hněvu zoufalá!
Leč o samotě čas když trávila,
jak s přeludy by ze sna mluvila,
tak jak um chorý si v tom libuje,
když nahlas duchům žal svůj svěřuje.
A často pod tím stromem stanula,
kde Laru mroucího v klín vinula,
zvuk jeho řeči, zrak si kouzlí zpět,
i ruky stisk, když jal ji naposled.
Vlas ustřihla si kdys a schovala,
ten k prsům tiskla teď, v hrst nabrala,
chtíc na ránu jej zlehka přitisknout,
by komus zůstavila krve proud.
Řeč, otázky si vyměňuje s ním,
a zděšena v tom jakýms zjevem zlým
mu kyne zas, by na útěk se dal;
neb na kmen lípy sedne opodál,
a vyhublou tvář kryjíc dlaněmi,
kés divné znaky kreslí po zemi —;
teď spí blíž něho, — dost té hořkosti! —
neznámá světu, — vzácná věrností.
Poznámky
K názvu básně vůbec dlužno poznamenat, že jméno Lara jest španělské a že místní neb vývojový popis, vztahující se k ději neb hrdinovi básně, nemá za předmět ani určitou zem, ani jakýs určitý věk.
Lara slouží zde za jméno rodu i panství dle zvyku ve středověku, který časem obojí stotožňoval, zejména v době strannických bojů.
Lord Byron ostatně kdesi poznamenává, že si pod Larou představoval velmože, jehož moci podléhala větší neb menší část Moree (Pelloponesu); představa ta by aspoň odpovídala nedostatku ústřední vlády a úplnému téměř rozvratu vnitřních poměrů v Řecku po celý středověk.
K zpěvu prvnímu čís. I.:
Slovem originálu „serfs“, „slavery“, jež přesně značí otroky půdy, — raby, — nevolníky, nevyrozumívá se ona pod lidskou důstojnost stlačená třída lidí ve Španělsku, jak by se dle názvu zdáti mohlo, neboť nevolníků v našem slova smyslu ve Španělsku nikdy nebylo.
Nicméně užil básník významu toho k vytknutí odvislosti od smyšleného reka básně a proto překládám — „poddaný“.
K zpěvu druhému čís. XXIV.:
Událost, v tomto oddílu líčená, byla básníku vnuknuta popisem smrti, či spíše pohřbu vévody z Gandie. Zpráva, již o tomto zajímavém a zvláštním případu podává Burchart, jest v podstatě následující:
Osmého dne měsíce června kardinál z Valenzy a vévoda z Gandie, oba syni papežovi, večeřeli pospolu u své matky Vanozzy poblíž chrámu sv. Petra ad vincula (v Římě); zároveň s nimi účastnilo se i několik jiných osob hostiny.
Pozdě v noci, když byl kardinál bratru připomněl, že jest na čase, aby se navrátili domů, do apoštolského paláce, oba vystoupili na koně neb muly s malým průvodem a jeli pohromadě až k paláci kardinála Ascania Sporzy; tu se vévoda ke kardinálovi vyslovil, že zamýšlí před návratem domů dopřát si ještě někde návštěvy pro zábavu. Propustil proto celou svou družinu mimo svého štolbu či komorníka a jakousi osobu v škrabošce, jež se k němu přidružila mezi hostinou a která v předchozí době víc než celý jeden měsíc skoro denně jej v apoštolském paláci navštěvovala; vyzdvihnuv tuto osobu před sebe na mula, jel s ní směrem k židovské ulici, kde se odloučil od svého sluhy, nařídiv mu, aby tu na něho do určité hodiny čekal s tím, že se sluha, kdyby se nevrátil, může do paláce apoštolského navrátit i bez něho.
Na to vévoda umístil člověka s maskou za sebe, odjížděje, aniž bych věděl kam. Než této noci právě byl zavražděn a hozen do řeky.
Sluha jeho po odchodu pánově byl rovněž napaden a smrtelně zraněn, a stav jeho, přes veškerou péči, jíž se se mu dostalo, byl takový, že nebyl s to srozumitelně vyprávěti, co se pánovi jeho přihodilo.
Následkem toho, že se vévoda do paláce nevrátil, byli sluhové jeho ráno valně znepokojeni a jeden z nich vzhledem k tomu učinil papeži sdělení o večerní vycházce jeho syna doloživ, že vévoda až dosud není doma.
Papeže zpráva ta nemálo poděsila, než týž se zároveň vyslovil, že má za to, že vévoda, zlákán byv nějakou nevěstkou, by u ní strávil noc, nechce patrně za jasného dne opustit její dům a vyčkává k návratu až večer. Vida se však večer ve svém očekávání zklamán, byl velice sklíčen a počal se různých osob vyptávati, nařídiv jim, aby se k němu za tím účelem dostavili. Mezi těmito osobami byl jakýs muž s příjmím Giorgio Schiavoni, který složiv dříví z bárky na břeh, vytrval přes noc na palubě, hlídaje svou loď.
Tázán, zdali nespozoroval, že předešlé noci byl někdo shozen do řeky, odvětil, že viděl dva pěší lidi, jak vyšli z ulice a opatrně se rozhlíželi, není-li někoho na blízku. Nepozorujíce nikoho, vrátili se a krátce na to přišli jiní dva a jali se ohlížeti opět týmže způsobem jako oni první; neshledavše nic podezřelého, dali znamení svým společníkům a v tom se k nim přiblížil již muž, sedící na bílém koni, který měl za sebou mrtvolu, jejíž hlava a ruce splývaly po jedné straně koně, kdežto nohy po druhé straně jeho. Ti dva první muži mrtvolu podpírali, aby zabránili její spadnutí.
Tak došli k místu, kde kal z města se vpouští do řeky, načež oni dva, obrátivše koně ohonem k vodě, chopili se mrtvoly za nohy a ruce a vší silou jí mrštili do řeky. — Muž na koni se jich ptal na to, zdali mrtvého vhodili do řeky, načež odvětili: Ano, pane (Signor si). On se na to podíval po řece a spozorovav plovoucí plášť na povrchu její, tázal se, co se to černá na vodě, načež oni mu dali za odpověď, že to jest plášť a jeden z nich hodil po něm kamenem, následkem čehož plášť se potopil.
Úředníci papežovi pak se ptali Giorgia, proč to neoznámil guvernéru města; na to týž odvětil, že viděl za svého života více než sto mrtvol na témž místě vrhnout do řeky, aniž by se byl kdo po nich sháněl, a že proto věci této nepřikládal žádné důležitosti.
Na to vyzváni rybáři a námořníci, aby propátrali řeku; ti následujícího večera našli v řece tělo vévodovo v úplném oděvu s třiceti dukáty v měšci. Byl proklán devíti ranami, z nichž jedna šla krkem, ostatní byly na hlavě, po těle a údech.
Když byl na to papež zpraven o smrti svého syna a dozvědě se, že byl týž jako nečistota vržen do řeky, odal se nepokrytě svému bolu, uzavřel se do pokoje a hořce plakal. Teprve po mnohých poradách a domluvách podařilo se kardinálu ze Segovie, který se ještě s jinými dvořany papežovými za dvéře síně jeho dostavil, přiměti papeže, aby je k sobě připustil.
Od středy na večer až do následující soboty papež ničeho nepojedl a nespal od čtvrtku ráno do téže doby následujícího dne. Na konec pak přece, vyhovuje prosbám svých dvořanů, počal se ve svém žalu ovládati, maje na zřeteli pohromu, již by jeho vlastní zdraví utrpěti moklo, kdyby i nadále se oddával smutku.
Roscoe Lev X., sv. I., str. 265—268.
I.
Ples panstvím Larovým se rozléhal,
jak poddaný by jha jen zpola dbal:
Pán domu, marně ždaný drahně let,
sám vyhostiv se kdys, se vrátil zpět.
Jas na tvářích a v síních čilý spěch,
po stolech číše, prapor na valech;
svítajíc okny, pestrou malbou skla,
v dům hosty zve zář krbu nezvyklá;
ti kol se druží hlučným skupením, —
jich hovor ryčný, zrak plá nadšením.
II.
Pán Lary domů navrátil se zas;
Proč před tím skřížil vlny modro jas?
Na sebe odkázán, když osiřel,
byl sám si pánem, — sobě vládnout měl;
kdo smutný odkaz ten kdy nastoupil,
vždy vlastní srdce o klid oloupil! —
Byl bez rádce a špatně značena
proň cesta byla, jež zlo znamená,
v ten čas, kdy nejvíc třeba kázně nám
ved mladý Lara muže zralé sám.
Nemožno dnes i trapno stopovat
po bludných cestách původ jeho vad;
byl krátký běh, jímž na sráz puzen byl,
dost dlouhý však, by půl jej zahubil.
III.
A Lara opustil svých předků zem;
co posledním jí kynul pozdravem,
zvěst každá o něm víc se ztrácela,
až z obzoru všem zmizel docela.
Že pán je pryč, man jeho mohl říc’,
neb věděl jen, že doma není víc:
stich naprosto — až z temna představy
chlad povstal k němu, stín rost obavy.
Zní zřídka síní jeho jméno teď,
rám zvolna schází, obraz jeho zbled,
nevěsta se mu s jiným zadala,
vymřeli staří, mláď ho neznala.
„Přec stále žije,“ — zlobně dědic děl,
že záhy příliš smutek nosit chtěl.
Sto erbů chmurných v lesku kovovém
skví v útulku se Larů hrobovém:
po jednom ptá se ještě mrtvých rod —
ten gotické té klenbě byl by vhod.
IV.
Tu posléz domů náhle zavítal,
říc těžko proč a odkud se tu vzal;
po shledání však každý zvědět chtiv,
ne že tu jest, než proč nepřišel dřív.
Průvodu neměl, — jiný nešel s ním,
než panoš mladý, cizý vzezřením.
Čas pílí rázem, léta prchají
všem mimo dům i kdož v něm meškají, —
že o Larovi zpráv však scházelo,
i křídlo času v letu zemdlelo.
Každý jej zná a vítá, přes to jen
mu nevěří, — všem minulost jak sen.
Jeť Lara v mužném věku, žití trud
i čas jej změnily — jen poněkud;
nechť dřív snad vady jakékoliv měl,
pro jeho los svět na ně zapomněl,
nic zlého o něm známo nebylo
a jméno rodu všem zaň ručilo;
byl v mládí hrd a všechen jeho hřích,
že liboval si v činech odvážných, —
ty však, v neřest-li čas je nezvrátí,
se bez slz, trudu z mysle vytratí.
V.
A že se ztratily, lze dobře říc,
čím Lara býval dřív, tím není víc.
Skráň jeho, čelo, vráskou rozryty,
že těžké boje — měl již odbyty.
Pych, bez někdejší vášně, žáru prost,
chlad upjatý, k vší chvále lhostejnost,
vzlet ducha, důvtip, jenž se v lidech znal
a rázem v ledví jejich pronikal,
sarkasmus řečí lehce vržených,
msta duší to ve světě zrazených,
jenž zdánlivě si s druhým pohrává,
než zraňuje víc, než sok přiznává,
toť zvláštnost jeho, — ale nad to vloh
měl víc než řeč, neb pohled zjevit moh.
Čest, láska, sláva, — meta zářivá —
jež každý chce, než zřídka nabývá,
víc v srdce jeho nevtínaly spár,
však znát, že plál kdys v něm jich živý žár
a člověk marně cit ten znát by chtěl,
jenž tvář mu časem jak blesk přeletěl.
VI.
Rád dotaz na minulost neslyšel,
o divech mlčel, pouštích, kudy spěl,
o zemích dalekých, jež cestou stih
a stejně jak on světu neznámých.
Měl bystrý zrak a mysl pátravou
i neminul se cílem výpravou; —
co zřel však, nelíčil jak záhodno,
že cizých mysli neměl za hodno
a víc-li dotazů se hlásilo,
tvář náhle svraštil, — slov mu ubylo.
VII.
V radosti nad tím, že se shledali,
jej doma všichni vřele vítali;
jsa urozený, skvěle vychován,
znal s velmoži se země jsa k nim zván.
Vhod přicházel mu zábav šum a kvas,
kde v smíchu jim i v nudě plynul čas,
však jako divák, stoje opodál,
shon druhých nesdílel, jím pohrdal,
byl cizím tomu, co je poutalo,
bez víry v štěstí, jež mu selhalo,
necenil zisk, v čest stejně nevěře
jak v přízeň žen, neb trýzeň soupeře.
V kruh tajemný klad si jej smyslů klam
kde bráně jiným vstoupit, — byl jen sám;
jak výčitkou zrak jeho zarážel
a svévoli i vtipu překážel.
Kdo z bázlivějších byl mu na očích,
buď strachem šeptal jen, neb zcela ztich,
těm druhým však, — byť málu, — naopak
se Lara lepším zdál než jeho zrak
VIII.
Věc divná, — v mládí činů žádostiv,
prah’ po zápasu, rozkoše byl chtiv,
boj, ženy, moře, vše co vnadilo
jej požitkem, či smrtí hrozilo,
byl jeho cíl. Co měl, vše v sázku dal,
by strast neb radost za to vyzískal, —
ne středního cos. Hodlalť námahou.
svých citů stišit vřavu neblahou:
Vír jeho srdce snes jen s odporem,
co slabších živlů bylo výtvorem
a v smělém letu ptal se jeho duch,
zda za oblohou vyšší kdos než bůh.
Rab vášní, pudů svých od dávných dnů,
jak vystřízlivěl z divokého snu?
Žel! — Neřek, to! — než klnul na osud,
že jemu srdce dosud bije v hruď!
IX.
Dřív zdrojem vědy byl mu širý svět,
tím víc jej poutal obsah knihy teď;
jsa lidí vzdálen, oběť chmurných snů,
v svých síních tráví den, noc nejednu.
Kdo přec měl styk s ním, přiznal později,
že dlouho v noc zvuk jeho šlépějí
zněl chodbou, kde sbor předků mračných čel
z gotických rámů přísně vyhlížel.
Pak hlas prý šeptal: „To se nesmí říc —“
ne jeho však, zdál nadzemským se víc.
Žert stranou! I víc lidí vidělo,
co nelze říc, než co být nemělo.
Proč na leb zří? K ní odpor nechová?
jen zvrhlý člověk vzal ji z hřbitova;
tu před sebou má, vedle svazků knih
ne k hrůze své, než pro strach ostatních.
Proč, když svět usnul, klid si nechtěl přát?
Proč nezval hosty, hudbu nemá rád?
Tu vada kdes! — Než z čeho sestává?
To zvěst by byla — příliš zdlouhavá.
I těch je dost, jichž choulostivý cit
co znal, se zdráhal víc než naznačit.
„Chtít vše jen říc!“ Tak o svém pánovi
při stolu mluví sluzi Larovi.
X.
Noc! Hvězdami plá Lary jasný brod,
jež svitem paprsků se noří z vod;
proud je tak tichý, bez hnutí se zdál
a přece prchá jako štěstí dál,
zrcadle v hloubi v kráse zázračné
nesmrtná světla, výše oblačné:
Jest stromy vrouben vnadný jeho břeh
a včela vznáší se tu po květech,
z nichž věnec vila Dianina cnost
a lásce nabízí je Nevinnost.
Toť na břehu — a v stromů úpatí
se řeka jak had leskne, klikatí.
Vše vůkol ticho, mír vlá z niv a lad,
že netřeba se cestou duchů bát,
neb nezlákala žádnou moc by zlou,
procházka v záři té, v noc takovou!
Je chvíle taká pro dobrého jen:
Tak Lara řek si, nijak rozrušen
a mlčky ubíral se v zámek zpět;
výjevů takých nesnes jeho hled,
vzpomínkou byly na jiný mu čas,
na nebe krasší, hlubší luny jas,
na kratší noci, srdce, po nichž stesk —
ne! — ať skráň jakkoli mu tříští blesk,
proň taká noc, noc krásy byla z těch,
jímž jeho srdce bylo na posměch
XI.
V svou osamělou síň se navracel,
stín jeho vysoký se po zdi chvěl:
Znát na ní malby, — vše co z neřesti
neb cností zbylo, kromě pověsti,
již neurčité, mimo klenby chlad,
kde předků prach skryt s množstvím jejich vad,
krom mála řádků slávy líčené
v kronice místní, po věk šířené,
jíž chválí pak neb haní dějiny,
kde lže se pravdou, lže však z většiny.
Co zamyšlený v komnatě své stál
a mřížemi luny svit dopadal,
v síň na dlažbu, po vetchém štítu střech,
na svaté, kteří v malbě na oknech
se modlili a rostli soumrakem
jak v žití, — byť ne všedním — před zrakem:
Plášť sobolí, mrak v očích, po líci
a péro nad hlavou mu vlající
jej v přízrak měnily, jímž obléká
strach, rovu hrůzu, děse člověka.
XII.
Jest půlnoc, — vše spí; sporý lampy svit
jak by se zdráhal tmu kol osvětlit.
Z Larovy síně v tom hluk zaleh v noc —
křik zoufalý, volání o pomoc!!
Pak táhlý skřek — a ticho! — Zda ten křik
všem ledví srdce v spánku nepronik?
Jsou vzhůru již a s chvějnou odvahou
se řítí tam, kde na pomoc se zvou,
s oharkem v ruce, každý zděšený,
zbraň pouze nahou strhnuv se stěny.
XIII.
Jak mramor dlažby, chladný, bez citu
tu Lara ležel v luny úsvitu
zsinale bled a zpola vytasen
meč jeho stranou, v křeči odhozen.
Přec mužným jest, či do té chvíle byl,
nechť vzdor mu stínem tvář byl zakalil,
znát na ústech, že přání odvety
byť s hrůzou smíseno chví jeho rty,
jest blesk to hrozby zpola vyřčené
cos s klatby duše, v pychu zraněné.
Zrak jeho přivřen, než i v mdlobě své
v boj pohledem jak gladiator zve,
tím pohledem, jenž sám již porážel,
leč pod řasou teď v hrozném klidu tkvěl.
I zvedli ho! Hle! mluví, vydech v ráz
a jeho tvář se snědě barví zas,
rty zrudly, zrak, ač matný doposud,
kol divě krouží, v činnost každý úd
se zvolna vrací, — avšak rodná zem
se nezdá znít slov jeho výrazem.
Všem stačilo, co právě slyšeli,
by jeho řeč za vlastní neměli.
A cizí byla! — Tou s kýms hovor ved,
jenž vzdálen, nemoh dát mu odpověď.
XIV.
Jen panoš jeho, který poblíž stál,
slov oněch smysl chápati se zdál;
že znát však pánu v tváři, na očích,
jak za těžko mu přiznat význam jich,
hoch mlčel též, — divě se všemu míň
než ostatní, jež vůkol plní síň.
Pak Laru zved a nad něj skloněný
ved v řeči své s ním hovor stlumený;
i vnímá Lara její sladký zvuk,
jenž zvolna sprostil ho snu těžkých muk, —
snem-li, co srdce hloub mu proniklo,
jež zdánlivým jen bolům nezvyklo.
XV.
Vše zamkl v hruď, ať pravda to či sen,
jenž v paměti-li, měl být pohroben;
den příští opět jako jiný byl
a skrušenému nových dodal sil.
K lékaři, knězi jsa pln odporu,
nechtěl jich rad a v skutcích, hovoru
se nezměnil, čas trávě tak jak spíš,
míň nesmál se a skráň nevěsil níž
dle návyku — a neviděl-li rád,
když nocí stín se zvolna na zem klad,
to nepřiznal svým sluhům zdiveným,
dle chvění — zdá se — víc jen zděšeným.
Ti po dvou plíží se a síně prah,
ten osudný, v nich z dálky budí strach.
Vlající prapor, náraz veřeje,
šust koberců a v chodbě kročeje,
nejasný stín, jenž splýval po stromech,
let netopýra, nočních větrů dech, —
co zří neb slyší, vše je děsilo,
když na valech se na noc zšeřilo.
XVI.
Marně! — Ta chvíle nevrátí se víc,
či Lara předstírá jen klidnou líc,
že lidé hrůzou jati před časem
teď ustrnuli stejně úžasem —
či s vědomím lze paměť utratit?
Proč hnutím neprojevil pán svůj cit
a třeba z dálky byl jen připomněl,
že neblahý den onen v mysli měl?
Byl jeho hlas to, jenž se ozýval
tak hrozně kdys? Kdo na pomoc je zval
ze sna? — Čí srdce v tluku ustalo,
že ve své mdlobě je tak zlekalo?
Zda zapomenout moh, kdo trpěl tak,
když svědkům zmínkou již se kalil zrak?
Či klid ten důkazem, že na dně tkví,
zhrdajíc slovy, duše tajemství,
jež vtínajíc spár v prsou hlubinu,
účinek jeví, — ne však příčinu?
Nic z toho v něm! Skryl obé v prsou svých
a nevnik nikdo z lidí smrtelných
v myšlénky jeho, cizé lidským rtům:
vzdalť slov se každý, kde nestačil um.
XVII.
Dvé povah divných v něm: Byl zbožňován
a stejně nenáviděn, zlehčován,
že neznámo, kde před tím cestoval
je slyšet o něm hanu — vedle chval.
Řeč, hovor množí pouze jeho chlad,
neb každý chtěl by jeho osud znát;
čím? kde dřív býval neznámý muž ten,
jenž ve středu jich, znám dle rodu jen.
Ký morous? — Přec však mnozí věděli,
že s veselými býval veselý.
Než dodal též, kdo Larův smích znal blíž,
že bez vlídnosti, pošklebkem byl spíš,
chvělť pouze rty a nepřeletěl tvář,
a nikdy nevzplála jím oka zář.
Přec pohled jeho zračí upřímnost
a časem srdce též, ne bezcitnost.
Leč přistihnuv se, káral hned svůj hřích,
jak snížen by byl jeho ducha pych
a schladl, s duší studem skrušenou,
že zápasit chtěl o čest ztracenou,
za výtek nitra, jež se bouřilo,
že oddaností klidu pozbylo,
rván bolem, jenž jej k nenávisti štval,
za to, že kdysi — příliš miloval.
XVIII.
Vším pohrdal, co v žití kolem zřel,
jak za sebou by nejhorší byl měl,
zdál ve světě si býti cizincem,
jak duch, jenž z jiných končin zbloudil sem,
byl škarohlíd, jenž znovu žít se zdál
ta nebezpečí, jež kdys překonal,
jimž neunik však, — ve vzpomínkách svých
v ples propukaje, žal dob minulých;
byl láskou prodchnut víc, než každý z těch,
jež nadala zem nejvíc v tvůrčích snech,
tak vzácného byl o ní ponětí,
že hořkost měl, klam mládí v zápětí,
po letech honbou za sny strávených,
za zmaru sil, pro dobro ztracených,
když vášní plamen jej byl zachvátil
a v poušť vše kolem něho obrátil,
když lepší cit se k odporu v něm zved
a s úžasem zřel na tu bouři zpět.
Jsa dalek toho, by se káral sám,
klad lidem za vinu svou hanbu, klam,
na hmotu těla všechno svaloval,
jíž, červů stravou, duch se zdržoval,
až posléz dobro od zla nerůznil,
nevěda — co sám, co los zavinil.
Hrd příliš, byl s to, nelituje ztrát,
se někdy zisku v cizí prospěch vzdát,
ne z lásky však, či že v tom shledal ctnost,
než pro svých pojmů divnou zvrácenost,
jíž, puzen pychem, k činům svést se dal,
k nimž zřídka se jen někdo odhodlal
a stejně štván jí ve zlou hodinu
duch jeho nelek se — ni zločinu;
tak vysoko se nad svět povznesl,
či pod běžný los lidí poklesl,
že v dobru, zlém se od těch oddělil,
k nimž smrtelným svým koncem poután byl.
Svět sobě zhnusil kdesi mimo zem
v myšlénkách trůnil v kraji oblačném:
Zře dolů lhostejně na každý zjev
zdál vychladlou se mít teď v těle krev.
Kéž zlem nebyla nikdy vzplanula
neb chladně tak vždy byla kanula!
Dle pravdy cestou svou jak jiní šel
a jak ti stejně jednal, vyprávěl,
hněv jeho v hádku nikdy nevypuk,
neb nebyl um to, jenž jej srdci vnuk
a zřídka v jeho činech, řeči znát,
co druhý urážkou by byl moh zvát.
XIX.
Byť tvář to záhadou svou jevila,
že pozornost mu lidí nemilá,
tím uměním vlád — vlohou též je zvou —
že srdcím doved vtisknout pamět svou.
Ne láska to, ni zášť, či jiný cit,
by dal se pojem řečí vyjádřit:
Kdo poznal jej, ne nadarmo ho zřel
a setkav se s ním, zas ho vidět chtěl,
řeč běžná jen, byť význam neměla
těm, k nimž ji prones v mysli ulpěla.
Než zvěděl kdo a důvod toho stih,
měl v moci mysl posluchačů svých,
v kruh známých pojat, byl tu zakotven
v nenávisti či lásce, nechť pak jen
těch citů pouto krátce trvalo,
všem jeho jméno nitro zajalo.
V něj nelze vniknout, bezděky však sám
cit zraňuje a v duši vniká vám;
již okem strašil, vynucuje jím,
by každý uvnitř zabýval se s ním.
Ký boj, chtít myšlének síť protrhnout?
Nelze přec Laru z duší vyvrhnout!
XX.
Jest slavnost, na níž v skvělém pořadí
své dámy rytířů sbor uvádí,
květ panstva tu i rodů vznešenost —
též Lara přišel v Othův hrad jak host.
Sál velký chví se stopen v světel jas,
neb ples v něm rozléhá se, šumí kvas
a tanec ryčný v krásy průvodu
zde spojen v šťastnou vděků lahodu.
Nechť jsou ta srdce, ruce žehnány,
jež ve šťastný zde svazek spoutány!
Tím pohledem na zjevy souladné
zrak vyjasní se, stáří omládne,
a mládí zdá se, ráj že skrývá zem,
tak mysl nadšena tím obrazem.
XXI.
A Lara v tichém veselí zří kol, —
lhal pohled jeho, předstíral-li bol;
po krásy zjevech patří v tance ruch‚
jichž lehkým krokem sotva zvířen vzduch;
stál u sloupu a oň se opíral,
v kříž ruce složiv, k předu pozíral.
Než nestih zrak, jenž na něm pevně tkvěl,
ten pohled ostrý byl by nestrpěl, —
až zočil přec neznámý obličej,
jenž, jak se zdálo, hledal pouze jej:
Tvář chmurná, břitká, cizí docela,
ta úkosem naň z dálky hleděla.
A posléze jich obou zrak se střet:
V tom příkrost znát, klid v onom na pohled.
Než s rozechvěním Larův úžas rost,
jak v cizince by neměl víry dost,
a zrakem cizince v tom blýsklo víc,
než člověk může pochopit a říc.
XXII.
„Toť on!“ vzkřik cizinec; kdo poblíž stál
slov oněch ohlas šeptem šířil dál.
„Toť on!“ — „Kdo, kdo?“ — se tázal druha druh,
až hovor hlučnější vnik v Larův sluch.
Ten výstup sotva komu byl by vhod,
neb úžas číhal zde, — tam očí hrot:
Než Lara nepohnut týž jeví chlad,
jsa prost již překvapení, které znát
dřív na něm bylo. Křik jím nezachvěl,
nechť cizincův zrak stále na něm lpěl.
Ten přistoupiv, děl k němu s úšklebkem:
„Toť on!“ — „Co chce zde — a jak přišel sem?“
XXIII.
Ten nový dotaz příliš ostře zněl,
by Lara mlčky ho jen přejít směl,
zrak v soka vhloubiv, s klidem mrazivým
spíš mírným však, než hlasem hrozivým
na výzvu onu takto odvětil:
„Mé jméno Lara, kdybys znám mi byl,
věř, splatil bych ti nešetrnost tvou
cti muže, rytíře cti nehodnou.
Jsem Lara! — Taž se, chceš-li zvědět víc,
mně dotaz vhod, nehalím maskou líc.“
„Že dotaz vhod ti? Neuvážils hned,
že nerad vyslech bys, nač odpověď
ti srdce dalo dřív již. — Přemýšlej!
Měls paměť dobrou, znáš můj obličej?!
Dluh paměti své z duše nesmažeš —
to věčnost zapovídá, — pak-li lžeš!“
Co v Larovu tvář, všech byl upřen zrak,
lesk hrál mu v očích; nedočet se však
z nich nikdo toho, co by rád byl znal;
víc neřekl, jen hlavou přitakal
a k odchodu se měl již v myšlénkách,
když cizinec v tom zastoupil mu práh.
„Stůj! Odpověz!“ děl — „tobě rovným jsem,
ač jsi-li jak já, stejně šlechticem;
než, tím jímž’s býval, — nebuď žehravým
na omyl snad, ten slovem opravím, —
i tím, jímž’s právě, — tebou pohrdám,
mně’s lhostejný, hrozeb se nelekám.
Tos ty? Jenž činy!“ —
„Nechť jsem kdokoli,
tvou žalobu i slov tvých svévoli
dál slyšet nechci, ať ty oblaží,
jimž cennou a z nichž sotva odváží
se odporu kdo; — těm přej zvěsti vděk,
jíž dal’s tak dvorně slibný počátek.
Dál přátelstvím se těš tu Othovým,
dík, — náhled svůj mu za to vyslovím.“
Tu do řeči se vložil hostitel:
„Nechť jakýkoliv důvod spor váš měl,
zde není čas ni místo vhodné dost,
by slavnost rušila slov řevnivost;
pak-li ty, pane Ezzeline snad,
máš na srdci, co Lara měl by znát,
buď zítra tu neb kde vám bude vhod,
s ním můžeš dojednat si tento bod.
Chci ručit za tebe, neb třebas znám,
přec z ciziny, jak Lara přišel s k nám
a ujmout se tě za povinnost mám.
O Larovi pak vím dle původu,
že statečnost a čest má po rodu, —
ten neodepře z úcty k předkům svým,
co zachovat je vázán šlechtictvím.“
„Nuž zítra,“ — Ezzelin děl, — „zítra již
spor o vzájemnou čest zbraň rozhodniž,
dám v sázku spásu duše za svou řeč,
všem pravdu její dokáže můj meč.“
Co Lara na to? Duchem mimo ples
sám v sebe vnořen, na dno duše kles;
řeč mnohého tu z hostů a zrak všech
jak tíhou padaly naň v pohledech,
než oko jeho, — to klid jevilo
a bůh ví, kde a kudy bloudilo…
Ta nevšímavost svědčila jen, — žel!
že příliš v hloubi ve vzpomínkách tkvěl.
XXIV.
„Nuž zítra! — buďsi zítra!“ Krom slov těch
z úst Larových víc nikdo nezaslech;
vzdor, rozechvění nejevila líc,
blesk hněvu neplál z jeho zřítelnic, —
přec v klidu tom znát jakous rozhodnost
a pevný záměr, — byť ne zřejmý dost.
Jen hlavou pokynul a plášť svůj jav
kol Ezzelina prošel hostí dav;
jda kol však, po sokově zraku zlém
jak bezděčně se ohled s úsměvem;
nebyl v něm smír ni bojovný kýs cit,
jejž by byl chtěl, než nemoh potlačit;
přec zjevna jistota v něm člověka,
jenž to, co chce, se provést neleká!
Byl klid to snad, jenž chrání nevinu?
Neb smělost, dospělá až k zločinu?!
Žel! Příliš shodné znaky obou jsou,
by řeč neb pohled moh být zárukou,
neb o čin lze jen opřít pravdy soud!
a v slzách srdci jest jí přivyknout.
XXV.
A s pážetem svým Lara odešel —
hoch zrak i sluch pro rozkaz jeho měl;
sám jen jej provodil z těch končin sem,
kde nadšen duch hvězd krasších blankytem.
Pro Laru mlád se otčiny své zřek,
jsa trpěliv a klidný na svůj věk
a pánovi jak oddán s věrností, —
toť nad stav jeho, řídké v mladosti.
Byť znal se v řeči země Larovy,
přec málokdy jej pán v ní osloví,
hoch skočí však a vešel ozve se,
když rodnou řečí pán cos pronese.
Zvuk její, drahý mu jak otců zem,
zní v jeho sluch hor dalných ohlasem,
hlas rodičů i známých kouzlí zpět,
jichž vzdal se pro Laru — jenž vším mu teď.
Má za vůdce jej v světě, žití sloup, —
ký div, že od boku mu neodstoup.
XXVI.
Byl lepý zjevem, obličeje vděk
mu temně zbarvil slunce paprsek;
byť z jihu byl, přec nezkazil mu pleť,
jíž časem v tváři ruměnec mu zkvet,
ne ruměnec však, jenž v líc vstupuje,
když rozkoš srdce se v něm zjevuje,
mělť choroby znak, z tajné strasti vznik,
a tváří chvěl mu vždy jen okamžik.
Jak z nadsvětí zrak jeho v žáru svém
plál elektrických jisker odleskem,
ač nejednou ve stínu dlouhých řas
zrak onen tmavý v truchlém svitu has. —
Víc z pychu však než z bolu byl ten svit,
byl-li to bol, že nesměl promluvit.
Nehledal zábav ve svém okolí,
neměl rád hry, ni pážat svévoli,
jen na Laru zrak časem upíral,
v němž celou duší svou se tratit zdál;
jsa mimo něj, sám toulával se rád,
na slova skrblý, nechtěje se ptát,
v les utíkal se, číst měl ve zvyku,
blíž potoka si hově v trávníku;
jak jeho pán prost potřeb, žádostí,
žil bez vnad oka, srdce radostí,
jsa bez přátel a k světu poután jen
tím trpkým losem, — že byl narozen.
XXVII.
Měl jedině rád Laru; jevil však
to v činech pouze, v úctě jeho zrak,
dřív ještě než pán přání vyslovil,
již s pozorností jemu vyhovil.
Ctí nezadal si, by v ní nepokles,
neb hlubší duch jsa, výtky těžko nes.
Dbal služby víc nad běžnou sluhů ctnost,
čin znaje jen — a rozkaz, povinnost,
jak měl by na ní zájem přednější,
než Lara sám — a plat byl vedlejší.
Jen drobné práce pánu konat měl,
by v třmen mu pomoh, meč mu podržel,
hrál na loutnu, čet ze starých mu knih,
o dávných časech, krajích vzdálených.
Nijakých styků s davem nehledal;
prost úcty k němu, sic jím nezhrdal,
než zůstávaje stranou, mimo proud,
nezdál se valně k nižším vrstvám lnout.
Nechť jakkoli — byl oddán srdcem vším
sic Larovi, než nesnížil se k nim.
Cos vyššího byl, lepších zažil dob,
neb ruka prosta hrubých práce stop
jest bílá, budíc s tváři představy,
že jiného hoch rodu, pohlaví,
ač podle šatu, lesku zřítelnic,
jichž prudším žehem nevzplá ženy líc,
se zdá, že na povrch jen jihu žár
víc pronik, než snes’ těla něžný tvar;
sic v řeči žár ten znát dost nebylo,
vše druhé však již k soudu stačilo.
Měl jméno Kaled, jinak zván však byl
než hornatý břeh vlasti opustil;
neb někdy nechtěl k jménu znát se hned
a opět volán, nedal odpověď,
až vzpamatoval se pak zaleknut,
jak vzbuzen ze sna, upomínkou hnut,
ač-li jej nevolal sám Larův hlas,
jenž v srdce vniknuv, probudil ho v ráz.
XXVIII.
Spor sleduje, zřel v osvětlený sál,
v němž každý pří se zabývat mu zdál,
než slyše ty, již blíž se kupili,
jak Larovu se klidu divili,
že smělost onu, útok vydržel,
jenž při cizinci dvakrát zarážel, —
hned barvu měnil, rty mu zblednuly,
neb novým žárem zas mu vzplanuly.
Pot na čele měl jak led studený,
jenž rosí skráň, když člověk sklíčený,
když myšlénka hruď tíží děsivá,
jíž odvahu duch rázem pozbývá.
Než, — myšlénky jsou, skutky lze je zvát,
jež bezděky, hned třeba vykonat:
Ty, cokoli snad Kaled osnuje,
byť mlčel sám, zrak jeho zjevuje.
Tak z ostra ve tvář Ezzelínu zřel,
až Lara na soka, když mimo šel,
s úsměvem vzhlédl. Ten když Kaled stih,
hned vstříc mu vyšel ve vzpomínkách svých,
na známý zjev ten dav si odpověď,
již jiný z něho vyčíst nedoved.
Vpřed vyrazil, — v tom! oba pryč již jdou,
síň celá se vším v ní jim lhostejnou.
Tak okem každý na Larovi lpěl,
jak zájem vlastní na sporu by měl,
a sotva Larův stín jen přešel práh
za pochodní zanik v temnotách,
všem volněj hned, strach z hrudi zapuzen,
jak z těžkých snů když člověk probuzen,
byť v žití o tom měl i pochybnost,
an nejhorším snům nejblíž skutečnost…
Sál opuštěn — zbyl Ezzelín v něm sám,
hrd stoje stranou, oddán myšlénkám;
Než za krátko se s Othem rozloučil —
před hodinou i jej plášť noci skryl.
XXIX.
Dav odešel, spáč pozdní naposled;
hostitel dvorný s hostem svým se zved,
by denní útulek si vyhledal,
v němž radost chlácholí a tichne žal,
kde člověk žití bojem umdlený
jak v šťastném klidu pro mžik blažený;
strast lásky sní tu tak jak žárlivost,
zde ctižádost spí, závist, prchlivost,
nepaměť nad vším křídlo rozpíná,
zde nešťastník jak v hrobě usíná.
Jak vhodněj nazván spánek měl by být?
Hrob noci, jenž všem stejný skýtá byt,
kde slabost, síla, — obě spoutány
a cnosť jak neřesť, stejně bezbranny;
než pro vše hruď jen krátce bezcitná:
Ždáť člověka smrt ještě nezbytná,
jež leká svět, — byť zlo jen rostlo v něm! —
žeť nejkrasším, — leč posledním je snem.
Zpěv druhý
I.
Noc řídne. Z mlh se noří čela hor
a budě zem, svit vchází nad obzor;
má člověk den víc pro svou minulost,
jímž tomu málu, smrti blíž se oct’.
Pln ruchu svět, jak při stvoření svém,
na nebi slunce, žitím hárá zem,
květ v údolích, zář, rosa na květech,
proud láká chladem, zdravím větrů dech.
Nesmrtný tvore! Vší tou nádherou
se rozhledni, řka vroucně: Vše je mou!
Dej oslnit se! Vznes tvář slunci vstříc,
čas nadejde, kdy nebude tvou víc,
nad rakví tvou, až smrt tě zachvátí,
ni zem, ni nebe slzy neztratí,
list nespadne, mrak s druhým nesplyne,
nevzdychne vánek pro tě, — pro jiné,
než v mrvu obrátí tě červů hlod
a jak jich kořist půdě přijdeš vhod.
II.
Jest poledne, — sbor panstva druhý den
byv Othem pozván, v sálu shromážděn.
Máť Lárova čest, křivě nařčena
být očištěna dnes, neb zničena,
svou stížnost Ezzelin tu prosloví
a pověst započatou dopoví:
Bylť na záruku Lara zavázán
s ním před lidmi a bohem skřížit zbraň.
Než kde je? — Řic’, že dopřává si klid,
tím průtah jeho nelze vysvětlit.
III.
Čas minul; Lara dostavil se sem
pln víry v sebe, s chladným úsměvem.
Čas uplynul; kde mešká Ezzelin?
hluk vzrůstá kol, zrak Othův kalil stín.
„Znám přítele,“ — děl, „jsem oň bez obav,
on jistě přijde — je-li živ a zdráv,
krov jeho dole zřít lze v údolu,
kde hraničíme s Larou pospolu,
čest bych byl získal na noc hostem svým,
též nezhrd on mým domem ochotným, —
než, by si důkaz k zítřku připravil,
snad že se na noc doma zastavil;
jak dřív jsem ručil, znovu ručím zaň,
či k jeho cti se sokem skřížím zbraň.“
Když skončil, vece Lara: „Přišel jsem,
tvým zpravuje se při tom rozkazem,
bych vyslech cizincovu příkrou zvěsť,
jež urážkou by byla pro mou česť,
pakli by mluvčí sám víc ceny měl,
než blázen neb můj tajný nepřítel.
Neznám ho, — on však, jak se zdá, mne znal
snad ze zemí, kde —‚ než co mluvit dál?
Buď vydej ho — neb mu buď rukojmím,
v svém domě jeho čest haj mečem svým!“
Tu Otho zrudnuv jednu z rukavic
před Laru vrh, — a meč mu letěl vstříc.
„Mně více vhod, co’s řekl naposled,
tím za přítele dám ti odpověď.“
Nezměniv barvu tváře, podobu,
ač na píď s odpůrcem stál od hrobu,
zbraň tiskna rukou, jejíž pevný hmat
nezvyk jen lehce rány rozdávat,
bez šetrnosti k soku, nevraživ, —
zřel Lara boji vstříc, meč obnaživ.
Kol hosté darmo k smíru radili, —
hněv Othův mařil vše jich úsilí,
tak urážkami soka oplýval —
nechť šťastný meč ten, jenž jim čelit znal.
IV.
Boj vášnivý jen krátký průběh měl,
v něm Otho prsa krýt si zapomněl
a v krvi pad, ne k smrti zasažen,
než jemnou ranou na zem poražen.
„Pros o život!“ Ne, nedal odpověď
a byl by sotva z půdy živ se zved —
neb Larova tvář zrudlá, zčernalá
jak zlého ducha žárem sálala,
meč vášnivěj teď tiskl do dlaně,
než když jej sok jím nutil k obraně,
vše srdce zloba, potlačená v něm,
teď ven se drala v hněvu nezkrotném
tak krutý byl, že hnal se po soku
a když mu rámě kdos’ strh v útoku,
meč obnažený po tom napřáhl,
jenž v prospěch Othův ve spor zasáhl.
Byť záměr ten víc než mžik netrval,
přec na Othovi zrakem utkvíval,
jak boje výsledku by býval chtiv,
v němž soupeř pad, než vyváz přece živ,
chtě zjistit ranou, jíž byl onen sklán,
jak dalece byl v hrob jím odeslán.
V.
Část přátel Othu zvedla, — lékař jim
zakázal každý dotaz, hovor s ním,
v síň vedlejší se druzí vrátili,
co on k všem chladný, sok jich zavilý,
on vítěz dnešní, jenž boj vyvolal,
jsa v sebe zabrán odtud pryč se bral
a na kůň vsednuv mířil k domovu, —
zrak neupřev víc k sídlu Othovu.
VI.
Než kde byl on, ten noční meteor,
jenž s hrozbou spolu zapad za obzor?
Kdo Ezzelin? Jenž přišed, odešel,
že sotva kdo snah jeho zdání měl?
V tmě přede dnem opustil Othův hrad,
přec jistou cestou bylo se mu brát,
že nezbloudil; blíž stojí jeho dům —
než v tom ho není a k všem dotazům
dne druhého touž slyšet odpověď,
z níž zřejmo jen, že nevrátil se zpět.
Síň bez pána, kůň v stáji zahálí;
hostitel zděšen, panoš zoufalý,
ti prošli všecko, každou pěšinu,
by loupež zjistili, znak zločinu, —
než marně, — nikde krve krůpěje
a nikde z křů cár pláště nevěje,
též v trávě žádné stopy po vraždě,
ač na té boj a pád znát pokaždé
a žádný otisk prstů nehlásil,
jak každý neht tu v křeči zápasil,
když v muce poslední se boje vzdav,
rval mroucí člověk půdu, stébla trav.
Pro vraždu běžně bývá znaků dost —
že však jich není, vznikla pochybnost
a šeptem podezření vzrůstalo,
jež na Laru stín těžký vrhalo;
nechť z bázně před ním mluvčí náhle ztich,
jen odchod jeho ždál, by v řečech svých
moh pokračovat, jak dřív započal
a černou domněnku před’ ještě dál.
VII.
Dny plynou; Otho z ran se uzdravil,
ne z pychu však, jenž hněv v něm zůstavil;
jsa velmožem, jak Larův nepřítel
byl oddán tomu, kdo se mstít mu chtěl
a proto Laru, chráněn zákonem,
pro Ezzelina stihal půhonem.
Kdo se ho více, než on, měl co bát,
kdo o smrt jeho víc, než on, moh stát,
vždyť žalobou mu příliš ublížil,
než aby živ, — víc Laru netížil?
A Laru z viny nařk i lidu hlas,
byť zvěsť to jen, přec měla pravdy ráz,
neb Lara tím, an všech se vzdaloval,
na místě lásky záští vzněcoval.
Co za hněv byl to, jímž se prozradil,
zkad meče ráz, jímž ránu zasadil?
Kde získat mohl onu dovednost?
Proč ve své zlobě propuk v zuřivost?
Nebyl to hněv jen slepý z rozmaru,
jenž slovem vzplá, než hned zas po žáru,
je duše hloub to, příliš vášnivá,
jež bezcitně se v oběť zarývá
a zpychlá mocí v náhlé radosti
se mstí a projevuje krutostí.
Tím vším — jak s člověkem to sdruženo,
že strhne v prach, co má být slaveno, —
pak kolem Lary bouře povstala,
jež soupeřům vhod, jej však lekala,
hůř, za onoho, že v tom odveta,
jenž straší — ať živ, či pryč ze světa.
VIII.
Hlav nepokojných hojně měla zem,
ty snášely jho s kletbou, odporem;
o moc se řada pánů dělila,
jimž zvůle víc než zákon platila
a v dlouhých válkách, bojích domácích
krev tekla proudem, nakupil se hřích,
že ráz jen stačil, by se odpor zdvih,
by nesvár vnitřní zas byl rozdmýchán,
v němž sok a sok jen, — žádných středních stran.
Pán v hradě svém sic poslušenstvím jist,
než sklízí za to rabů nenávist.
Tak Lara převzal panství dědictvím
a ujařmená srdce, šíje s ním;
že však se dlouho jinde zdržoval,
čest bez skvrn útisku si zachoval
a navrátiv se, získal mírností,
že lid se zvolna zbavil úzkosti.
Sic sluhy jeho stále tíží strach,
spíš o něho však byli v obavách.
Zdál se jim nešťastným, — ač v první čas
měl úsudek jich mnohem horší ráz, —
neb noci bezesné a přísný klid
moh samotu a nemoc za vznik mít.
V stín-li se síně zámku ztrácely,
že Lara v nich, hrad vchod měl veselý.
Ten neobdařen chudák neminul,
neb Lara vřelým citem k bídě lnul,
jsa chladný k mocným, k velkým pohrdav,
nečinil v chudých rozdíl pro jich stav,
nemluvil moc, než člověk poddaný
bez výtek došel jeho ochrany.
I shledat mohl, kdo měl pozornost,
že tábor přátel jeho denně rost; —
co Ezzelin však stal se nezvěstným,
byl obzvlášť vlídný Lara k hostem svým,
nechť se pro spor svůj s Othem neblahý
občas i lekal tajné nástrahy;
přes to všem zjevno, ať měl jiný cíl,
že lid si víc než šlechtu oblíbil;
byl-li v tom záměr, jak to jinde zvou,
lid soudil jen, jak měl jej před sebou:
když sedlák prchl, pánem sužován
a úkryt chtěl, že Larou byl mu přán,
krb žádný jeho plenem nezanik,
a los svůj neželel ni nevolník.
Pod Larou hromadí zisk lakota,
před smíchem jista bída života;
zábavou, plesem zadržoval mláď,
až pozdě myslet domů na návrat:
mstu kořistící z příštích obratů
nadějí těšil v plnou odplatu
a ten, jejž v lásce štěstí zbavoval,
dřív nízký rod, — teď vše si sliboval.
Vše podle Lary k tomu čelilo,
by z otroctví ni jména nezbylo.
A čas tu již, kdy Otho za to měl,
že pomsty okamžik mu nadešel!
Než sotva půhončí vstoup, v Larův hrad,
zří tisíců sbor z půdy vyrůstat,
jenž pout, Larovým sproštěn rozkazem,
spoléhá v nebe, nenávidě zem.
Dnes otrok volný, by pych smetl v rum
a v půdě vykopal — hrob tyranům.
Toť heslo všech, jež v zápas vyzývá
a právo ho, jak křivda užívá;
pro víru, volnost, mstu — vše, co vám vhod,
pro pouhý zvuk již vraždí lidský rod,
neb dovednému stačí slovo jen,
by zločin propuk, vlk byl nasycen.
IX.
Svaz velmožů zem celou ovládal
a král dle jména jen se králem zdál,
lid hořel pomstou, v očích lze mu číst
nevážnost k jedněm, k všem pak nenávist;
na vůdce čekal jen, až ten jím zván,
kdo věcí svou naň pevně připoután,
kdo poměry byl nucen, po čase
by štěstí znovu hledal v zápase.
Tak Lara zbaven sudbou tajemnou
těch, kdo mu vlohou, rodem bližší jsou,
již od oné si noci prokleté,
— ne sám víc — na vše zvykal na světě:
Než hleděl vždy, by ušel dotazům,
co kdes se stalo, mimo jeho dům.
Věc vlastní sloučiv s věcí ostatních
pád svůj znal zdržet při všech chybách svých;
chlad mrazivý, jímž bázeň vzbuzoval,
bouř, jejíž výbuch pouze zdržoval,
v čin propukly, jímž v krajní odvaze
se Lara zbýt chtěl těžké nesnáze —
a vzplály v žár; jím Lara tím zas byl,
jímž býval dřív — jen místo vyměnil.
Víc sláva mu, než žití vedlejší,
čímž pro podnik byl hlavou vzácnější;
sám za nástroj se pomsty jiných měl
a zkázy jich ni vlastní neželel.
Co po volnosti jemu otroků?
By ztrestal pych jen, měl se k útoku;
v mír doufal zde v těch stěnách pochmurných
než los i člověk ho tu stejně stih,
jak štvaná zvěř dán lovcům na pospas
v síť nepolapen, čekal smrti ráz.
Bez ctižádosti hodlal napříště
se dívat s klidem v světa jeviště
než vržen v čelo vojska, bitvy šum,
nezadal v ničem svým, ni odpůrcům,
neb řečí, pokyny si velet zvyk
a z oka zřel mu — cirku zápasník.
X.
Nač o zápasu znovu vyprávět,
v němž s hodem supů v poušť se mění svět?
Nač o měnivém losu sporných stran,
nač o síle, jíž slabší udolán,
o dýmu trosek, rozmetaných zdech?
Byl stejný boj to, jak jsou boje všech!
Hněv leda že tu zuřil s přikrostí,
jež výtek neznala — ni milosti.
Zajatec o ni marně nežebral
byv dobit, jak by na porážce stál;
na obou stranách nitro výhní zla,
msta vítěze jen byt v něm nalezla;
mělť za to povstalec jak ten kdo vlád,
že málo padlých, — víc že měl jich sklát.
Již pozdě hasit války pochodeň,
když v zemi hlad a spousta slaví žeň,
žár plál kol všude v dálném okolí —
a s úsměvem Zmar čítal mrtvoly.
XI.
Zjařenou silou útok proveden:
vojsk Larových to prvý šťastný den;
než vítězství to spolu zhoubou jich —
víc neřadí se dle slov vůdcových,
zášť čirou každý za úspěch již měl
a slepě na vraha jen dorážel;
nevčasná odveta, hlad kořisti
se na lupičích zkázou vojska mstí.
Vším Lara se jak vůdce zasadil,
by řádění to vojsku odradil,
než bez výsledku — vášně plamenné
nezkrotí mírnost, síla ramene.
Až opatrnost, nepřátelský um,
v čem chybili dřív, zjevil povstalcům.
Co klamný ústup, hřmot dne, nepokoj,
co noční zápas, odkládaný boj,
co naděj na pomoc, jež vzdálená,
noc mimo stanu, v bouři strávená,
co pevnost zhrdající útokem
jíž dobýt nelze silou, úskokem —
to vše spíš neznali. Den bitvy jim
jak vysloužilci dnem byl svátečním!
Všem rychlá smrt a zápas milejší
než dlouhá nemoc čím dál trudnější.
Než zimnice a množící se hlad
rve Larovi lid z šiku napořád,
že první jásot změněn v bezradnost
a sám jen jeví pevné vůle dost.
Jen malý šik s ním sdružen pod prapor —
v ten scvrkl se kdys mnohohlavý sbor,
než shromážděn v tom hloučku mužstva květ,
jenž kázní předčí vojska bezpočet.
Všech naděj pouze, že blíž hranic jsou,
že nepřátelům tudy uniknou,
v kraj cizí vezmou s láskou k domovu
s vyhnanců hořem i zášť psancovu;
zlý los to, cizinu mít za pobyt —
však padnout hůř a dát se porobit.
XII.
Nuž v pochod! Prchnou! Noční tma všem vhod
a světlo hvězd jim slouží za průvod.
Již řeka před nimi tam, zrak jich zřel,
jak spící paprsk v ní se odrážel.
V tom ustrnou: Čí řeky snad to břeh?
Žel, běda! — nepřítel tam v zástupech.
Nazpět či dál? — Co za lesk stranou tam?
Nepřátel kopí, Othův prapor sám.
Zář ohňů pastýřských to na výších?
K bezpečí psanců příliš mnoho jich!
Nechť — bez přátel kdo v středu vrahů stál,
za krve míň — i víc již vyzískal.
XIII.
Tu ku poradě psanci staví krok,
zda vyčkat líp či myslet na útok?
Co na tom při řece že u hranic
v soupeře vrazí, jenž jim táhne vstříc?
Přec většina jím může proniknout
ať by i uváz kdo byl stržen v proud.
„Nuž napadněm je! K čemu rozmýšlet?
Na útok čekat hodno bab a sket.“
Kůň pobídnut, zbraň z pochvy tasena,
dřív sotva slova čí kdy splněna;
když na to Larův rozkaz v sluch jim zněl,
smrt ne jeden v něm volat uslyšel.
XIV.
Meč Lara tasil — klid mu z oka vlál,
klid hluboký, by zoufalstvím se zdál,.
jeť mužnost to, jež odvahy má ráz
cit-li v ni k lidem dosud neuhas;
zrak na Kaleda stranou obrátil,
též na něm znát, že strach jej neschvátil;
snad luny zář že právě chvějící
mu divným stínem přešla po líci
a truchlou bledostí ji pokryla,
že věrnost v ní, ne strast se zračila.
Když stih to Lara, vložil v soucitu
svou ruku v jeho, pevnou v chvíli tu.
Hoch mlčel však, jak dech by nebyl v něm‚
jen zrakem děl: Věrni si zůstanem!
Nechťs zbaven všeho v bitvě ztracené,
dám s Bohem životu — leč tobě ne!
Než domluvil, již s druhy dále spěl
a hlouček jich voj Othův rozrážel,
kůň poslušen byl ostruh jezdcových;
třesk mečů zněl, ráz kladiv kovových,
byť počtem sláb, ne silou Larův sbor,
přec čelil všem a ničil každý vzdor —
až voda v řece krví červená
že svit ji ještě v toku znamená.
XV.
Pomáhá, radí, dává rozkazy, —
kde soupeř v přesile, svůj v nesnázi,
tam všude Lara, jeho kopí ráz,
by vzrušil naděj, jejíž svit mu shas;
že útěk marný, každý vytrval
a vrtkavý se znovu zbraně jal,
zře ranou vůdce, jeho pohledem
že protivník se kácel, hroutil v zem.
Hned Lara v shluku, hned sám bojuje,
hned útočí a zas své sdružuje,
nešetře sebe. — Hle sok prchá již —!
Čas to, kdy vůdce ruku vznesl výš
a zamával! — Proč chochol s přílbicí
teď kles? — V hruď šíp ho zasáh smrtící!
Ta pohybem tím štítu zbavena
a ruka hrdá, smrtí sražena;
křik vítězný mu náhle na rtech schlad,
to rámě, hle! jak by jím nebyl vlád!
Sic bezděčně dlaň jílec držela,
než druhá již i uzdu pouštěla,
již Kaled chyt. — Když bez sebe a bled,
po ráně klesl Lara v sedlo zpět,
nevěděl víc, že v místo bezpečné
ved panoš koně z vřavy válečné.
Boj druhy jeho příliš upoutal
by v spoustě vražd, byl mrtvého kdo dbal.
XVI.
Dav mrtvým zřel i zmírajícím v líc,
kol zbrojí trosky, hlavy bez přílbic,
kůň bez pána i prasklý popruh tu,
jenž v smrtelném jím strhán chropotu,
dlaň jezdce zde, jak živá na pohled,
i s ostruhou, jež pudily ho v před;
smrt mnohého až k řece srazila,
jež chladem vln rty žízní dráždila,
tou žízní hroznou, jejíž ohněm mřel,
kdo bojovníka losem sejít měl,
kdy spráhlá ústa marně touhou vřou
v hrob ochladit se kapkou jedinou.
Jen s námahou a v těžké křeči vlík
shluk raněných své údy přes trávník,
ty zbytky žití, bojem strávené,
až šťastně došel řeky, pramene!
Proud vody cítí, k ní se schyloval —
než proč v tom ustal? Pít se zdržoval?
Již nikdo nežízní! — Nač tedy pít?!
Byl boj to se smrtí jen. Teď je klid.
XVII.
Pod lípou na smrt zraněn spočíval,
za sebou maje boj, jenž pro něj vzplál,
jak bezduch Lara ve snu horečném,
jsa ztrátou krve víc již mimo zem.
Dřív jeho druh, teď vůdce výpravy
klek Kaled jemu s péčí u hlavy,
proud krve chtěje šerpou zadržet,
jenž křečí zdál se vždy víc brunátnět,
a co dech Larův stále sláb a tich,
tek v kapkách sic, než ne míň osudných.
Ač Larův zrak děl: „Nač to úsilí,
jím strasti mé by se jen zmnožily“ —‚
přec sám zas tisk tu ruku pečlivou
a vděčí hochu s tváří truchlivou,
jejž neleká nic, jenž zří jedině
tu vlhkou skráň, již chová na klíně
ten kalný zrak, jímž oko zářilo,
nad něž mu slunce světa nebylo.
XVIII.
Nepřítel zašel za Larou až sem,
necítě bez něho se vítězem:
však marná snaha jinam přenest jej,
chlad hrdý zračil jeho obličej,
jímž s losem svým se zvolna smiřuje,
že zášti živé smrt ho zbavuje.
I Otho přišel; s koně seskočiv
zří teď krev toho, jenž ho zranil dřív,
a ptá se ho. Ždál marně odpověď
jak by ho neznal, div naň Lara vzhléd
v hovoru s Kaledem. Druh řeči jich
dle všeho neznal nikdo z přítomných.
Hlas Larův sláb a cizí přízvuk měl,
v němž divoký děj kýs se obrážel;
řeč měli o scénách… v něž Kaled jen,
jak z všeho zjevno, plně zasvěcen.
I Lara mluvil s ním — byť těžce dost,
až z toho úžas v posluchačstvu rost:
Jak by ti dva, v tom co kdy zažili
půl přítomnosti byli pohřbili,
že poutem kýms se zdáli k sobě lnout,
jež z cizích nikdo nemoh proniknout.
XIX.
Jich tichý hovor trval delší čas,
již z toho zjevný jeho hlubší ráz;
než též dle toho zdát se mohlo všem,
že Kaled spíš, —než Lara před skonem, —
tak z hloubi mluvil, temně, v přestávkách,
jak by mu rty i hrdlo svíral strach,
co Larův hlas, ač slabý, jasně zněl,
až blížící se smrtí ochraptěl.
Však není znát ji na něm doposud,
tak bez citu byl, v tváři nepohnut,
až bezmála před samým koncem svým,
že na páže vzhled zrakem laskavým
a pak — zřít možná v tom i náhodu —
když Kaled ztich, zved ruku k východu.
Zda jitřní paprsk oslnil mu zrak,
jenž ve chvíli tu svitl skrze mrak, —
či v mysli spíš mu scéna zůstala,
že máv tam rukou, kde se udála, —
sám Kaled nevěděl; než poděšen,
že zoufalstvím mu kyne příští den,
zrak od Larovy tváře odvrátil,
již celou noci stín již zachvátil.
Než Lara žil, — a hůř! že ještě žil,
neb když mu k ústům kříž kdos přiblížil
a růženec chtěl tisknout do rukou —
tu spásu duší před jich rozlukou
vzhled na obé — Bůh odpusť! — úcty prost,
jak s úsměvem, jenž zračil bezbožnost.
Tu Kaled hněvně, aniž slova děl,
ač zoufalý zrak s Lary nespouštěl,
strh pojednou zpět, rychle odhodlán,
i s víry znaky, onu smělou dlaň,
by mroucí klid měl v smrti okamžik,
nevěda as — že tím proň teprv vznik
nesmrtný život vírou získaný
jenž čeká po smrti — jen křesťany.
XX.
Dech Larovi se těžce z prsou dral,
zrak se mu kalil, černě podbíhal,
mráz třásl jím, až posléz hlava mdlá
v klín hochův neochablý zapadla;
přec tiskne k srdci, ač v něm shas již cit,
dlaň pážete, jenž nemoh rozloučit
se s rukou tou, ves snahou zaujat
tep krve slabý žitím rozehřát.
„Přec bije!“ — Marno! Sotva snílku víš,
že Lara kdys to byl, nač pohlížíš!
XXI.
Zřel ztrnule naň, jak by doposud
duch jeho nebyl vzlét nad těla rmut,
nechť sebe víc se lidé snažili,
přec stranou jej s to odvést nebyli,
a když s jich podporou se přece zdvih
z těch míst, kde Laru choval v loktech svých
a prachem v prach zřel klesnout onu skráň,
jíž měkce ustlat chtěla jeho dlaň —
jak bez citu se ani neotřás,
též ze spánku si nerval lesklý vlas, —
než stát chtě pevně, klopýtl a pad,
živ sotva víc než ten, jejž měl tak rád.
Tak rád! Ó k nevíře to bezmála,
by věrnost tu hruď mužská chovala!
Tu chvíle zradila, co drahně let,
sic Kaled tajil, skrýt však nedoved:
Když prsa jeho šatu sproštěna,
by vzkřísen byl, — v něm žena zjištěna;
stud nejevil však proto, nabyv dech —
neb co mu po ženství teď, po lidech?
XXII.
Týž Larovi hrob s předky nedopřán,
kde skonal právě, důl mu vykopán,
než jeho sen hluk proto nerušil,
že bez náhrobku, kněží pohřben byl.
Vždyť truchlila proň bytost, jejíž žal
ač tichý, — pamět vůdce přetrval.
K své minulosti znát se nechtěla
a k hrozbám, dotazům všem mlčela.
Z kad přišla sem? Proč zhrdnouc doma vším,
šla do ciziny s mužem nevlídným?
Proč k němu lnula? Řeč to zpozdilá!
Zda kdy jen vůle lásku zplodila?
Snad byl k ní něžným, neb má častokrát
muž vážný hlubší cit, než na něm znát,
a vzplál-li, smích váš nepochopí hned,
proč láskou vřela hruď, když mlčel ret.
Ne z běžných článků řetěz ten byl skut,
jímž Kaled spoután, Larou obemknut, —
přec lidem zvěst svou říci nechtěla
a nad tím, kdo moh’ — zem se zavřela.
XXIII.
V zem ustlali mu, při čemž vedle stop
té rány, kterou před časem sklán v hrob,
na hrudi jeho jizvy shledány,
jež v boji tom mu sotva zadány,
nechť strávil kdekoliv svůj jarý věk,
jeť bojů přestálých to výsledek,
čest, nečest jeho znát v nich nebylo,
že prolita jen krev to svědčilo,
a Ezzelin, jenž víc moh povědět,
od oné noci — nevrátil se zpět.
XXIV.
V tu noc (zvěst sedláka to z okolí)
kýs venkovan si zašel v údolí,
když Luna k ránu matně zářila
a srpkem svým již v mhu se tratila, —
muž ten, jenž do lesa se tajně bral,
by za dříví chléb dětem vydělal,
šel při řece, jež byla hranicí
moc Othovu od Lara dělící.
Tu zaslech dusot! — V tom kůň s jezdcem již
se z lesa vyřítil. Mělť jakous tíž
se sedla viset, v plášti staženou;
líc skrýval v masce, tvář měl sklopenou.
Venkovan tuše, že v tu hodinu
zde pouze jde o obět zločinu,
zřel z úkrytu, jak jezdec zabočil
ve směru řeky, s koně seskočil
a stáhnuv s něho břímě, do běhu
se svahem dal a svrh je ze břehu.
Pak chvíli postáv, naslouchat se jal,
a obracel se, zrak kol upíral
a šel dál podle řeky, jejíž hlať
cos zdála se mu příliš zrazovat:
V tom shýbl se a shledav ve trávě
dost kamenů po jarní záplavě,
ty nejtěžší z nich vybral, z půdy zved
a silou nadlidskou vrh v řeky střed.
Venkovan však, chtě vše to lépe zřít,
se hleděl zatím tajně přiblížit.
Zhlíd cos jak hruď, jež řekou plovala
a z šatu jak by hvězda blýskala.
Však dřív než vrak moh dobře postihnout,
již kámen přiletěl a strh jej v proud.
Vrak vyplul zas, než znát byl nejasně
a krví zbarviv vodu současně,
skles. A jezdec dotud za ním zřel
až vír tím povstalý se rozešel.
Pak obrátil se, vhoup se v střemeny,
dav odtud s koněm v let se šílený;
byl maskován, čí rysy mrtvý měl, —
mrtev-li byl, — říc svědek nevěděl.
Než pakli hvězda hruď mu zdobila,
byl znak to, který šlechta nosila
a jaký měl též tehdy Ezzelin
před nocí neblahou, než zapad v stín.
Zemřel-li tak, buď Nebes mír mu přán —,
dál bezejmenně pluje v oceán;
kéž naději té přízeň osvědčí,
že Larovi za smrt svou nevděčí!
XXV.
Ezzelin, — Lara, — Kaled — sklesli v hrob,
bez desky náhrobní a bez ozdob.
A Kaled? — Dívka — odpor kladla všem, —
nechtějíc z míst, kde vůdce kryla zem.
Duch onen hrdý hořem poklesal,
nemělať slz, bylť němý její žal;
než běda! mocí chtít ji odtud rvát,
kde věřila, že Lara dosavad,
hned zrak jí vzplál, kol blesky metala,
jak tygřice v svém hněvu zoufalá!
Leč o samotě čas když trávila,
jak s přeludy by ze sna mluvila,
tak jak um chorý si v tom libuje,
když nahlas duchům žal svůj svěřuje.
A často pod tím stromem stanula,
kde Laru mroucího v klín vinula,
zvuk jeho řeči, zrak si kouzlí zpět,
i ruky stisk, když jal ji naposled.
Vlas ustřihla si kdys a schovala,
ten k prsům tiskla teď, v hrst nabrala,
chtíc na ránu jej zlehka přitisknout,
by komus zůstavila krve proud.
Řeč, otázky si vyměňuje s ním,
a zděšena v tom jakýms zjevem zlým
mu kyne zas, by na útěk se dal;
neb na kmen lípy sedne opodál,
a vyhublou tvář kryjíc dlaněmi,
kés divné znaky kreslí po zemi —;
teď spí blíž něho, — dost té hořkosti! —
neznámá světu, — vzácná věrností.
Poznámky
K názvu básně vůbec dlužno poznamenat, že jméno Lara jest španělské a že místní neb vývojový popis, vztahující se k ději neb hrdinovi básně, nemá za předmět ani určitou zem, ani jakýs určitý věk.
Lara slouží zde za jméno rodu i panství dle zvyku ve středověku, který časem obojí stotožňoval, zejména v době strannických bojů.
Lord Byron ostatně kdesi poznamenává, že si pod Larou představoval velmože, jehož moci podléhala větší neb menší část Moree (Pelloponesu); představa ta by aspoň odpovídala nedostatku ústřední vlády a úplnému téměř rozvratu vnitřních poměrů v Řecku po celý středověk.
K zpěvu prvnímu čís. I.:
Slovem originálu „serfs“, „slavery“, jež přesně značí otroky půdy, — raby, — nevolníky, nevyrozumívá se ona pod lidskou důstojnost stlačená třída lidí ve Španělsku, jak by se dle názvu zdáti mohlo, neboť nevolníků v našem slova smyslu ve Španělsku nikdy nebylo.
Nicméně užil básník významu toho k vytknutí odvislosti od smyšleného reka básně a proto překládám — „poddaný“.
K zpěvu druhému čís. XXIV.:
Událost, v tomto oddílu líčená, byla básníku vnuknuta popisem smrti, či spíše pohřbu vévody z Gandie. Zpráva, již o tomto zajímavém a zvláštním případu podává Burchart, jest v podstatě následující:
Osmého dne měsíce června kardinál z Valenzy a vévoda z Gandie, oba syni papežovi, večeřeli pospolu u své matky Vanozzy poblíž chrámu sv. Petra ad vincula (v Římě); zároveň s nimi účastnilo se i několik jiných osob hostiny.
Pozdě v noci, když byl kardinál bratru připomněl, že jest na čase, aby se navrátili domů, do apoštolského paláce, oba vystoupili na koně neb muly s malým průvodem a jeli pohromadě až k paláci kardinála Ascania Sporzy; tu se vévoda ke kardinálovi vyslovil, že zamýšlí před návratem domů dopřát si ještě někde návštěvy pro zábavu. Propustil proto celou svou družinu mimo svého štolbu či komorníka a jakousi osobu v škrabošce, jež se k němu přidružila mezi hostinou a která v předchozí době víc než celý jeden měsíc skoro denně jej v apoštolském paláci navštěvovala; vyzdvihnuv tuto osobu před sebe na mula, jel s ní směrem k židovské ulici, kde se odloučil od svého sluhy, nařídiv mu, aby tu na něho do určité hodiny čekal s tím, že se sluha, kdyby se nevrátil, může do paláce apoštolského navrátit i bez něho.
Na to vévoda umístil člověka s maskou za sebe, odjížděje, aniž bych věděl kam. Než této noci právě byl zavražděn a hozen do řeky.
Sluha jeho po odchodu pánově byl rovněž napaden a smrtelně zraněn, a stav jeho, přes veškerou péči, jíž se se mu dostalo, byl takový, že nebyl s to srozumitelně vyprávěti, co se pánovi jeho přihodilo.
Následkem toho, že se vévoda do paláce nevrátil, byli sluhové jeho ráno valně znepokojeni a jeden z nich vzhledem k tomu učinil papeži sdělení o večerní vycházce jeho syna doloživ, že vévoda až dosud není doma.
Papeže zpráva ta nemálo poděsila, než týž se zároveň vyslovil, že má za to, že vévoda, zlákán byv nějakou nevěstkou, by u ní strávil noc, nechce patrně za jasného dne opustit její dům a vyčkává k návratu až večer. Vida se však večer ve svém očekávání zklamán, byl velice sklíčen a počal se různých osob vyptávati, nařídiv jim, aby se k němu za tím účelem dostavili. Mezi těmito osobami byl jakýs muž s příjmím Giorgio Schiavoni, který složiv dříví z bárky na břeh, vytrval přes noc na palubě, hlídaje svou loď.
Tázán, zdali nespozoroval, že předešlé noci byl někdo shozen do řeky, odvětil, že viděl dva pěší lidi, jak vyšli z ulice a opatrně se rozhlíželi, není-li někoho na blízku. Nepozorujíce nikoho, vrátili se a krátce na to přišli jiní dva a jali se ohlížeti opět týmže způsobem jako oni první; neshledavše nic podezřelého, dali znamení svým společníkům a v tom se k nim přiblížil již muž, sedící na bílém koni, který měl za sebou mrtvolu, jejíž hlava a ruce splývaly po jedné straně koně, kdežto nohy po druhé straně jeho. Ti dva první muži mrtvolu podpírali, aby zabránili její spadnutí.
Tak došli k místu, kde kal z města se vpouští do řeky, načež oni dva, obrátivše koně ohonem k vodě, chopili se mrtvoly za nohy a ruce a vší silou jí mrštili do řeky. — Muž na koni se jich ptal na to, zdali mrtvého vhodili do řeky, načež odvětili: Ano, pane (Signor si). On se na to podíval po řece a spozorovav plovoucí plášť na povrchu její, tázal se, co se to černá na vodě, načež oni mu dali za odpověď, že to jest plášť a jeden z nich hodil po něm kamenem, následkem čehož plášť se potopil.
Úředníci papežovi pak se ptali Giorgia, proč to neoznámil guvernéru města; na to týž odvětil, že viděl za svého života více než sto mrtvol na témž místě vrhnout do řeky, aniž by se byl kdo po nich sháněl, a že proto věci této nepřikládal žádné důležitosti.
Na to vyzváni rybáři a námořníci, aby propátrali řeku; ti následujícího večera našli v řece tělo vévodovo v úplném oděvu s třiceti dukáty v měšci. Byl proklán devíti ranami, z nichž jedna šla krkem, ostatní byly na hlavě, po těle a údech.
Když byl na to papež zpraven o smrti svého syna a dozvědě se, že byl týž jako nečistota vržen do řeky, odal se nepokrytě svému bolu, uzavřel se do pokoje a hořce plakal. Teprve po mnohých poradách a domluvách podařilo se kardinálu ze Segovie, který se ještě s jinými dvořany papežovými za dvéře síně jeho dostavil, přiměti papeže, aby je k sobě připustil.
Od středy na večer až do následující soboty papež ničeho nepojedl a nespal od čtvrtku ráno do téže doby následujícího dne. Na konec pak přece, vyhovuje prosbám svých dvořanů, počal se ve svém žalu ovládati, maje na zřeteli pohromu, již by jeho vlastní zdraví utrpěti moklo, kdyby i nadále se oddával smutku.
Roscoe Lev X., sv. I., str. 265—268.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
